Pro přístup k pokročilým funkcím se musíte přihlásit / zaregistrovat

Aaron_Hill Aaron_Hill

Adam Hron / 22 let / Velmi zaměstnaný / Karlovy Vary (ČR - kraj Karlovarský) / uživatel / 2932 bodů

Komentáře

« Novější Starší »

Race Driver: GRID

Dohráno80

Vždycky jsem „plejstejšňákům“ záviděl ty jejich závodní série, u kterých se daly probdít dny i noci. Znáte to, začnete kariéru s pár babkama, koupíte první plečku, odjezdíte pár ubohých vesnických závodů a pomalu si krůček po krůčku vyšlapáváte cestičku na vrchol. Buď takové hry na PC dříve nebyly, nebo mi prostě unikaly. S prvním obdobným konceptem jsem se setkal až u NFS Porsche a nedá se zrovna říct, že by se po jejím úspěchu s takovým typem závodních simulací roztrhl pytel. Rád také připomenu velmi povedený, leč hodně obtížný, freewarový simulátor Racer, který aspoň částečně ukojil mou zvrhlou touhu po vůni vysokooktanového benzínu.

GRID jsem si zahrál poprvé před lety, kdy šlo o čerstvou novinku. Z nepochopitelných důvodů jsem tehdy nebyl schopen hru ovládat na klávesnici. Zpětně už opravdu neurčím, zda šlo o mou naprostou neschopnost, či nějaký technický problém, ale tehdy jsem byl touto věcí značně frustrován a hru tak ani zdaleka nedohrál. Od té doby uplynulo pár DIRTů, NFSpeedů, FlatOutů, Test Driverů, Fuelů a Bornoutů. Předevčírem mě sucho donutilo sáhnout do archivu, nahmatat GRID a dát mu další příležitost. Kletba byla zřejmě prolomena, protože od první chvíle se mi vozidla ve hře řídila (na klávesnici) naprosto fantasticky a tak jsem se dal do kariéry.

První plus – grafika. Světla sice stejně přepálený jako u prvního DIRTu, ale stále jde o nex-gen podpořený opravdu kvalitními efekty. Hezké tratě, nablýskané káry, spousta kouře a jisker, co víc chtít? Hudební rockovou nálož jsem sice příliš neregistroval, ale to není dobře ani špatně. Zvukové efekty jsou vcelku ucházející, oproti grafice tedy nejde a ani nešlo právě o orgie. Vám anglofilům to přijde možná jako nicotné plus, ale mě, zaostalému člověku co mluví pouze svou mateřštinou, a to ještě špatně, se docela líbil český dabing. Je příjemné poslouchat postavy v zákulisí závodů, jak se vám snaží sdělovat užitečné informace, což se jim stejně moc nedaří :).

Jak už to tak bývá, ke konci dochází k náhlému ochlazení a přicházející fronta stereotypu může kdekomu zkazit náladu. Polovina hry vás zahrnuje novinkami, druhá pak deptá svou repetivností a umělým protahováním herní doby. Tratě začnou být stejné, vozidla stejná, šampionáty stejné s výjimkou toho, že jsou dvakrát tak delší, ovšem na stále stejných tratích. 24 Hodin Le Mans po každých 3 odjetých šampionátech přestává být zábavné už po druhém odjetí, naštěstí vás ale hra nenutí ten trýznivě dlouhý okruh povinně podstupovat. Nakonec zamrzí i dabing. Týmoví kolegové jsou nadabovaní všichni jedním hlasem a říkají pořád to samé, šéf týmu říká pořád to samé a dokonce i ta ze začátku ukecaná asistentka se sexy hlasem začne časem dokola mlít to stejný.

Po té špíně z předchozího odstavce to s titulem asi moc nadějně nevypadá, ale opak je spíše pravdou. V celkovém kontextu nejsou chyby až tak výrazné nebo neočekávané, klady silně převažují. Nemá smysl se ke každému z mnoha z nich jednotlivě vyjadřovat, ale rozhodně je zmíním v plusech pod tímto textem. Stručně řečeno, GRID mi v mnohém dal to, po čem jsem již léta toužil a o čem jsem psal v prvním odstavci. Na druhou stranu, pořád to není takové, jaké by to mohlo být, tentokrát už stačilo k dokonalosti opravdu nemnoho. Možná, že je i dobře, že ta rezerva tu je a tím pádem snad i důvod mít se ještě na co těšit.

Pro: nex-gen grafika, fyzikální model, ovládání, flashbacky, výběr obtížnosti před každým šampionátem, rychlé loadingy, licence, zpracování tratí a vozidel, sponzoři, jejich aplikace, vlastní tým - včetně názvu, barev a týmového kolegy, český dabing, Ravenwest

Proti: přepálená světla, v druhé půli repetivnost plynoucí z nedostatku novinek, přehnané využití licence 24 Hodin Le Mans, žádný setup, upgrade a tuning vozidel, po čase repetivnost dabingu, relativně krátké, statistiky?, aspoň malý příběh by nebyl na škodu :)


Celkové hodnocení komentáře: +11 (+11/0)

Might & Magic VIII: Day of the Destroyer

Dohráno85

Byly časy, kdy jsem RPG žánr považoval za méněcenný. Zvláště ty tituly, které jsou z pohledu první osoby, mi přišly jednoduše jen jako slabší odvar akčních her. Mé hloupé názory snad mohl omluvit jen můj nízký věk. Pak přišla doba herního sucha, nebylo co hrát, nebylo na čem hrát. V té době jsem pročítal herní měsíčníky od A do Z. Recenze na M&M8 mě zaujala natolik, že jsem ji přečetl hned několikrát.

Hra se mi dostala do rukou až v roce 2003. Připouštím, první spuštění mě málem odradilo, takovou grafickou stránku si mohly dovolit leda tak hry vydané do roku 98. Naštěstí jsem nedal na první dojem a ke hraní se vrátil. Hrál jsem celé dny a týdny, herní svět mě totálně nadchnul, pořád bylo co objevovat, pořád bylo se za čím hnát. Tehdy nebylo ještě tolik rozsáhlých her, o to víc mě svět M&M přitahoval.

Na začátku si vyberete jedinou postavu a zbytek party postupně nabíráte. Avataři jsou v tomto ohledu zpracovaní velmi pěkně, je radost na ně věšet lepší a lepší vybavení a pak sledovat, jak jim to sekne. Také dabing, i když je slovní zásoba postav hodně omezená, je pěkný a hlavně hlasově rozmanitý. NPC postavy jsou, slušně řečeno, debilní. Nečekejte od nich žádné projevy inteligence. Ať přátelé či nepřátelé, všichni jsou velmi "přímočaří".

Příběh není zrovna originální a ani příliš strhující, ale to více méně platí pro celou hru. Je rozhodně dobré zapojovat při hraní fantazii (tak jak se to dříve dělávalo). Herní národy jsou vůči vaší postavě většinou přátelské, tedy dokud je něčím opravdu nenaštvete. Během hraní dokonce dostanete několikrát možnost zasáhnout nepřímo do děje - což z dnešního hlediska zní u RPG titulu skoro jako vtip, ale při hraní i to málo vcelku uvítáte.

Pěkně zpracované jsou lokace, které jsou opravdu různorodé a při podrobném zkoumání odhalují mnohá překvapení. Tam, kde ztrácí na grafice, vyrovnává designem a nápaditostí. V pozdějších fázích hry, kdy vaše družina posílená o jisté rasy získá možnost létat, rozhodně doporučuji zkoumat svět i z výšky. Člověk se kolikrát až diví, co všechno může přehlédnout. Příliš jsem se ve hře neztotožnil se získáváním a vylepšování skillů, ale i tak to jde skousnout.

Skvělým kladem hry jsou předměty a vybavení. Je skoro s podivem, kolik typů a druhů věcí, zbraní a dalších sbíratelných položek hra obsahuje. Jestli se vám budou zpočátku zdát inventáře postav až příliš velké, věřte, že názor brzo změníte. Než prolezete první pořádný dungeon, bude vaše parta přecpaná k prasknutí. Nejlepší věcí ovšem je náhodné generování předmětů, které se poměrně dobře postará o případnou znovuhratelnost.

Vzít klady a zápory titulu a porovnat jejich počet, nedopadlo by výsledné hodnocení na papíře asi příliš příznivě. Jenže takhle to nechodí, člověk se buď zamiluje anebo ne. U takového spartánského titulu je to na snadě - odpustíte mu jeho chyby anebo přijdete o něco, co už nikdy nepoznáte. Doporučuji být velkorysý.

Celkové hodnocení komentáře: +7 (+7/0)

RollerCoaster Tycoon 2

Dohráno90

Z ohromných výběrů nejrůznějších tycoonů je právě Roller Coaster tím, který si mě získal nejvíce. Byla to láska na první pohled. Jako dítě jsem miloval poutě, později jsem byl pak přímo u vytržení ze skutečných zahraničních zábavných parků. Jelikož je to do dnes pro mě atraktivní téma, je pro mě zároveň Roller Coaster Tycoon 2 velmi oblíbenou hrou, která si vesele trůní na mých železech napříč časem už pěknou řadu let.

Krom obsáhlého výběru atrakcí, stánků s občerstvením a suvenýry, možností navrhování vlastních drah a kompletní úpravou povrchu celá věc ještě nekončí. Zdánlivé detaily, jako různé typy vstupů a výstupů z atrakcí, barevné provedení, výběr hudebního doprovodu, najímaní zaměstnanců a další desítky povedených vychytávek dávají hráči do rukou nepřeberné množství způsobů, jak si park přizpůsobit k obrazu svému.

Much na kráse má RCT2 málo, přesto se jim bohužel nejde nevyhnout. Úprava krajiny a stavba horských drah je občas záležitostí na dlouhé lokte, zvláště pokud děláte obě editace souběžně. Editor zde nepatří zrovna k nejintuitivnějším ani nejšikovnějším. Nelíbilo se mi také, že jakmile přestanete třeba jen na několik minut rozšiřovat a zvelebovat svůj výtvor, návštěvnost a tudíž zisky jdou dolů velmi rychle. Ne, že by to snad byl nelogický herní prvek, ale přece jen člověku časem dochází fantazie a chuť stále chrlit jednu novinku za druhou. Přesto je RCT2 velmi kvalitní, poctivá a příjemně hra.

Celkové hodnocení komentáře: +4 (+4/0)

Quake

80

V dávných dobách mých odpoledních dýchánků s přítelem počítačem, bylo na denním pořádku přijít a zmasakrovat v Doomu stovky nepřátel na posezení. Bez respektu, beze strachu. Pak přišel Quake a já se bál tu zatracenou hru vůbec spustit. Tak moc na mě působila ona specifická temná aura.

Když tak přemýšlím, Quake byl vlastně prvním titulem, u kterého jsem zažil strach ze samotné atmosféry, o hraní nemluvě. Děsili mě rozběsnění a uřvaní nepřátelé, děsily mě portály, děsilo mě topení se ve vodě, děsila mě tehdy realisticky vypadající grafická stránka, děsila mě dokonce i hudba a zvuky.. Odvahou jsem zkrátka přímo překypoval.

Ne, že bych si snad přímo uvědomoval, že poprvé v dějinách hraji svou první akci v opravdovém 3D prostředí, ale i přes velký respekt mě smysly už od první chvíle vybízely experimentovat. Musím se přiznat, že jsem tak většinu času strávil v prázdných mapách multiplayerové části hry (bez oponentů), kde jsem si mohl prostředí, zbraně a hlavně použití myši v pohledu první osoby, pořádně osahat.

V počítačové učebně (bohužel cizí školy), která se po skončení hodiny stávala spíše hernou (parchanti), jsem byl později svědkem opravdového multiplayerového hraní. Tenkrát bych na to vydržel civět hodiny. Příležitost si zahrát s kamarády jsem sice neměl, ale dal jsem se aspoň do hraní singleplayeru, tentokrát seriózně. Upřímně, stále stejné depresivní prostředí mě neudrželo u hry až do jejího konce. Na rozdíl od použité technologie nebyla hra po designové stránce ničím revoluční ani krásná. Na stranu druhou, do dnes jde o titul, který na mě působí komplexně velmi silně. To se počítá.

Celkové hodnocení komentáře: +15 (+15/0)

World of Tanks

90

Když jsem před nějakým tím pátkem viděl na herním serveru první informace o WoT, říkal jsem si „Páni, vypadá to fakt dobře, jen škoda, že ta mrcha bude určitě placená.“ Před třemi týdny jsem se doslechl o principech platby, hru stáhl a od té chvíle už nehraju prakticky nic jiného. Tahle nová generace zdarma hratelných multiplayerových her s placenými výhodami, se mi opravdu začíná líbit. Znáte pocit, když se z práce/ze školy těšíte domů, jen abyste mohli zasednout za PC a zahrát si svoji oblíbenou hru? Já ten pocit zažil naposled na ZŠ, když jsem se upřímně zamiloval do NFS Porsche. Po skoro deseti letech mám opět důvod počítat poslední minuty před koncem směny s vidinou brzkého posezení u PC, a i když si u toho přijdu mírně poťouchle, je to příjemně známá nostalgická zkušenost.

World of Tanks je titul, který zasahuje velkou škálu herních žánrů a skoro zázračně je spojuje do jednoho kompaktního a velmi hratelného balíku. 1st person, 3rd person, taktická akce, arkáda, RPG, strategie, simulace, to vše online a zdarma. Záleží jen na hráči, v jakém herním stylu se najde a jaké typy železných monster (artilerie, lehké, střední a těžké tanky, nebo stíhače tanků) mu sednou nejvíc. Přitom všem je hra intuitivní, téměř vše co by mohl člověk očekávat, zde najde a k tomu kopec nápadů navíc. Akční hráči vezmou za vděk univerzální tanky – od rychlých a slabších, po pomalé a extrémně silné obrněnce. Zarytí odstřelovači se najdou ve skrytých a méně odolnějších, o to víc ale smrtících, stíhačích tanků, a stratégy jistě potěší artilerií nabízený dělostřelecký mód z ptačí perspektivy.

Kouzlo hry je také v tom, že vše co na monitoru uvidíte, vychází z reálných zdrojů. Použitá technika i prostředí tankových bitev jsou do značné míry autentické. Kdyby bylo na kostru hry našroubováno sci-fi prostředí s neexistující technologií, určitě by titul tak atraktivní nebyl. Co se týče placení za hru, neřekl bych, že platící hráči mají v samotné bitvě nějaké extra patrné výhody. Rychlejší sbírání zkušeností, rychlejší získávání peněz, rychlejší výcvik posádky, několik bonusových strojů a také několik malých výhod použitelných na bojišti. Výhody jsou v tomto ohledu spíše v rychlejším postupu hrou. Tou největší výhodou platících hráčů, je ale možnost zakládání vlastních bitev s vlastními vybranými hráči. Pokud do hry své peníze vložit nehodláte, musíte se s touto možností rozloučit.

Za velmi povedený považuji způsob, jakým Vás hra postaví do hry. Nikdy totiž nebudete frajer ničící o 7 tříd slabší tančíky, naopak, síly jsou (v režimu standardní bitvy) vždy spravedlivě rozděleny a ve většině případů budete v bitvě potkávat stejnou třídu, maximálně o několik málo tříd silnější nebo slabší protivníky a spoluhráče. Záleží tedy opravdu jen na vlastním umu, jestli z bitvy vybruslíte jako lovec nebo jako oběť. Ve chvíli, kdy píšu tento komentář, mám rozehráno několik vývojových linií a upřímně, ani sám nevím, která mě baví víc. Stejně jako já si určitě každý časem přičichne k jiným typům techniky i k jiným národům. Změna je totiž fajn i v této hře a na každém nabízeném způsobu hraní je něco zábavného.

Před pár dny jsem se rozhodl zainventovat necelých 10 € do hry, což jsem proměnil za víc stání v garáži (tzn. možnost vlastnit součastně víc tanků) a také nějakou tu konverzi zkušeností a herní měnu. Je to poprvé, co jsem do online hry vložil vlastní peníze, takže nejspíš chápete, že titul nemohu na závěr nedoporučit. World of Tanks je silně návyková a zábavná hra, která z Vás, mimochodem, udělá experta na obrněnou techniku). Je skvělé, že zadarmo si hru můžete nejen zkusit, ale i ji regulérně hrát a postupovat ve hře stejným způsobem, jako hráči platící.

Pro: online hra zdarma, velká spousta strojů, možnosti upgradu, tři odlišné národy, výborné modely jednotlivých strojů, ucházející technická stránka, pěkné mapy, odlišné herní způsoby, statistiky, návykovost, čeština

Proti: mírná preferovanost strojů SSSR, občasné bugy, hranice mapy, pro neplatící snad až příliš pomalý postup ve hře, prémiový účet by mohl být levnější


Celkové hodnocení komentáře: +13 (+13/0)

Heroes of Might and Magic III: The Restoration of Erathia

Dohráno100

Třetí díl série Heroes je jedinou hrou, která si ode mě na DH vysloužila absolutní hodnocení. Přitom se mi do rukou dostala prakticky tak velkou náhodou, jak to jen jde. V předvánočním období roku 1999 mi strýček předal seznam her od svého známého, ať si nějakou z nich vyberu pod stromeček. V takto dávných dobách jsem znal dobře pouze hry, které jsem sám vlastnil, a možná pár dalších, o kterých jsem slýchával od kamarádů. Žádný z titulů Heroes tehdy nepatřil ani do jedné skupiny, stejně jako stovky dalších her ze seznamu. Nevím, jaká pohnutka mě vedla k tomu, vybrat zrovna jej, ale volba to byla přinejmenším šťastná.

Nedávno jsem s přítelkyní prohlížel rodinné video z Vánoc roku 1999. Kromě ponožek, triček, encyklopedií a dalších věcných darů, které jistě každé desetileté dítě přivádí k euforii, jsem v jedné části filmečku zaznamenal i nenápadný obal od cd. Nějaký čas mi trvalo, než jsem si vzpomněl, jaký poklad mi tenkrát Ježíšek nadělil. Další osud hry byl trnitý. Asi jsem byl zklamán tím, že můj výběr nepřipadl na něco vizuálně atraktivnějšího než je tahová strategie, hru jsem prostě nehrál a půjčoval ji kamarádům. O rok později jsem nejspíš z nudy vyzkoušel časově omezenou demo verzi titulu. Následujícího dne jsem začal vymáhat svůj majetek od kamarádů zpět.

Heroes mi také tak trochu zkazil dovolenou, jelikož jsem ho zbožňoval tak mocně, že jsem se po celé dva týdny na Korfu těšil domu k PC. Dnes už docela úsměvná představa. Pravdou ale je, že tento titul patří do mého zlatého fondu a těžko z něj kdy vypadne. Nádherná nestárnoucí technická stránka hraničící s uměleckým dílem, skvělý hudební doprovod, šíleně návyková hratelnost a desítky hodin bojů s kamarády v multiplayeru. Toto jsou přednosti jedné z nejlepších strategií a aspoň pro mě, nejlepší tahové strategie všech dob. Jeho pokračování mě nechaly chladným a názorům typu „HOMAM IV a V jsou lepší“, se upřímně a hluboce vysmívám.

Celkové hodnocení komentáře: +17 (+18/-1)

Crimson Skies

Dohráno85

Velmi příjemná „oddychovka“ u které jsem si málem ukroutil joystick i s rukou. Crimson Skies se mi svou zvláštní atmosférou a jednoduchou hratelností nenápadně vrýval pod kůži po celou dobu hraní a ke konci kampaně jsem jej téměř pokládal za jednu z nejlepších her vůbec. Bohužel, kariéra ve hře je velmi kraťoučká, za jedno kratší odpoledne je možné hru dotáhnout do konce, přičemž pak už jednoduše není moc co dělat. Skirmish bez kontinuálního příběhu není o ničem, konstrukci letounů si užijete dost v kapmani a asi jen málokdo si dnes ještě nadšenecky vychutná muliplayer.

Velkým kladem je stylovost hry, alternativní minulost v žánru leteckých simulací (i když je to simulace HODNĚ zpřístupněná) se tak často nevidí a v rámci žánru jde rozhodně o originál. Možná je to jen náhoda, ale zajímalo by mě, jak by vypadal film Svět zítřka nebýt tohoto titulu. Skvělé možnosti v podobě výběru a tuningu letounů, které budete (zvláště v pozdějších fázích hry) využívat skoro před každým novým levelem. Ačkoliv nejsem příliš nadšený do tak výrazně arkádových simulací, titul Crimson Skies si mě získal. V čem by hra mohla být lepší? Víc levelů, víc letadel, víc konstrukčních možností..

Pro: atmosféra alternativní minulosti, stylovost, slušné technické provedení, vlastní tuning letounů, luxusní klišé story

Proti: kraťoučká kampaň, možná až příliš barevné (připomíná hry pro děti), zpětná kompatibilita s grafickými akcelerátory


Celkové hodnocení komentáře: +9 (+9/0)

Epic Pinball

70

No vida, zase jedna z mála zaprášených her, kterou jsem měl možnost hrát už v relativně daleké minulosti. Tehdy jsem měl k dispozici (pokud se tomu už tak říkávalo) demo verzi disponující jedním hratelným stolem „Android“. Velmi dlouho jsem si s takto krutě osekanou ukázkou vystačil, ale stejně mi to nedalo a čas od času jsem smutně pokukoval po ostatních uzamčených herních stolech.

Epic Pinball jsem si nicméně opět zahrál relativně nedávno, když jsem se poohlížel po eskadře starých pecek pro mé dlouhé a nudné cestování busem. Tentokrát šlo již o plnou verzi a velmi rád jsem si oživil staré vzpomínky u stále exkluzivního designu stolu „Android“. Co mně bohužel překvapilo nemile, byl design všech ostatních stolů. Od nezajímavého průměru až po naprosté a těžko hratelné zhovadilosti. Inu, vychcanost herních distributorů ani v roce 1993 nebyla jiná a nejlepší stůl ze hry jistě nebyl vybrán pro demo verzi náhodou. To už mi ale vzpomínky nezkazí..

Pro: slušné audio/vizuální zpracování, stůl android

Proti: ostatní stoly


Celkové hodnocení komentáře: +5 (+5/0)

Mafia II

Dohráno--

Naskytla se mi poměrně výjimečná příležitost dlouze zapřemýšlet a shrnout své dojmy jak z hraní, tak i ze situace kolem titulu obecně. Je skoro půlnoc, sedím s dalšími třemi cestujícími v nepojízdném autobusu na lince Praha – Jihlava a čekají mě ještě další 2 hodiny čekání na náhradní spoj nejmenovaného dopravního podniku. Předem bych rád vysvětlil svou neúčast v hodnocení. Mafia II je pro mě totiž velkým oříškem a dřív bych si přivodil schizofrenii, než abych dospěl k jasnému závěru.

Ve světle posledních událostí je snad už každému jasné, že to někdo pěkně zvoral a že titul rozhodně nevypadá tak jak vypadat měl. Zdejší hodnocení je prozatím více než pozitivní, já tento názor bohužel sdílet tak úplně nemohu. K věci – cca 8 hodin hraní patnácti kapitol příběhové linie na střední obtížnost uteklo neskutečným způsobem a ani náhodou nemohu říct, že bych se nebavil, nebo snad nudil. Empire Bay jsem si jednoduše zamiloval, tak výjimečně detailně zpracované herní prostředí jsem ještě neměl čest okusit. Počasí a změna ročního období pak celé fascinující scenérii nasazují korunu a člověk má co dělat, aby nezůstal zbytečně dlouho trčet na místě a jen tupě nesledoval zasněžené panorama města z vyhlídky u observatoře, nebo třeba i jen zledovatělou vozovku a skvěle zpracovaný déšť. Skvělá technologie, maniakální smysl pro detail, nezpochybnitelné umělecké cítění a neskutečný soundtrack. Ano, v tomto ohledu skvělý nástupce kultovní Mafie.

Další důležité stránky už ovšem začínají mírně haprovat. Sžít se s charakterem hrdiny pro mě v průběhu hry začínal být čím dál tím větší problém a samotný závěr příběhu, který opravdu není podle mých představ, mi s definitivním verdiktem také moc nepomohl. Vedlejší postavy se díky svému většímu počtu nedočkali příliš prostoru a nejednou jsem byl nemile překvapen jejich náhlým odchodem ze scény. Mírně zaskočen jsem byl i emocionálním vyzněním některých částí hry. Zvláště pak mise, která výjimečně propojuje první a druhý díl, mě přinejmenším přivedla do rozpaků. Čekal bych nejspíše více epičnosti, možná i částečné prozření postav. Místo toho scéna vyšuměla v ironickém obláčku dýmu bez sebemenšího pozastavení se nad samotnou podstatou první dílu. Největší políčko mi ale zasadil samotný závěr a to co následovalo. Nenásledovalo totiž vůbec nic. Žádná volná jízda, žádná extrémní jízda, žádné bonusové úkoly, žádný důvod hru nevypnout.

Nebudu se radši ani pouštět do peripetií ohledně aktivace přes přetížené servery Steamu. Naprostou většinu nedostatků spojuje jedna zásadní věc – evidentní nedokončenost, respektive spíše úmyslné zahození/skrytí podstatného obsahu hry. Ať si třeba časem DLC přidá do hry tisíc oficiálních přídavků, já se jako poctivý zákazník cítím podveden. Příště se opravdu rozmyslím, zda dávat peníze za hru, ke které bude zřejmě nutné si připlatit ještě jednou tolik, aby mě zabavila na více než víkend. Tímto končím svůj netoliko pozitivní komentář, zítra ho vylepím na zeď a snad se tím žádného fanouška nedotknu. Vzbuďte mě, až vyjde Mafia II – Final Cut.

Pro: engine, grafika, efekty, fyzikální model, architektura města, počasí, scripty, optimalizace, detaily, hudba, animace postav, zajímavé charaktery, systém krytí a souboje, nápadité mise, dialogy, humor, dabing, nerepetivnost, jízda autem, oblečení, tuning

Proti: steam, škrtnutý obsah, závěr, malý prostor vedlejších postav, absence jiných herních režimů, krátkost dějové linie, absence epických momentů, 8 let čekání


Celkové hodnocení komentáře: +24 (+24/0)

Worms Armageddon

95

Nebylo by ode mne fér nedat červíkům alespoň 95%. Vždyť už od vzniku titulu se povaluje na disku všech počítačů, které jsem dosud vlastnil, a něco mi říká, že ještě na pár příštích také přetrvá. Všichni víme o co jde a tak nemá smysl se o herních principech rozepisovat. Worms Armageddon je hrou trvanlivou, stále dobře vypadající a stále skvěle hratelnou. Baví mne hrát i sám proti počítači, ale samozřejmě, živý oponent je jiné kafe. AI není na tak vysoké úrovní aby bylo oponentem rovným člověku, takže většinu času se buď trefuje neuvěřitelně přesně nebo dělá neuvěřitelné kiksy a jeho zbrojní arzenál není zrovna všezahrnující. To je vlastně jediná chyba a jediný důvod proč hře neudělit hodnocení absolutní. Jinak nemám co vytknout.

Pro: nadčasová hratelnost i design, mnoho originálních map, mnoho zábavných zbraní, možnost pojmenovávat a všemožně jinak definovat svůj červí tým, vynikající multiplayer

Proti: AI


Celkové hodnocení komentáře: +12 (+12/0)

Star Wars: The Battle of Endor

Dohráno80

The Battle of Endor, dle mého skromného názoru, napravuje podstatnou chybu předchozího dílu a přihazuje pár kladů navrch. Hratelnost je obdobně slušná, ale postup ve hře už není na 100% ovlivněný jen vaším nadlidským úsilím. Příjemným faktem je i to, že se bojiště o dost zvětšilo a počty plavidel na obou stranách dosahují autentických (filmových) počtů. Při tak ohromných a hektických vesmírných dogfightech už nemáte dojem, že veškerou zodpovědnost nesete vy, ba naopak. Na výběr je z více strategií a s každou je možné hru bez větších problémů dohrát.

Na druhou stranu je škoda, že hra obsahuje opět pouhých 6 levelů a filmového finále v podobě zničení druhé Hvězdy Smrti se nezúčastníte. Ne že by destrukce Executoru byla nicotnou satisfakcí, ale co by autorovi udělalo obdařit pokračovaní své hry alespoň jednou úrovní navíc? Stejně tak opět zamrzí chybějící multiplayer, který by obzvláště v kooperativním módu stál za hřích. Druhý díl je v několika podstatných aspektech lepší než předchůdce, ale stále je zde obrovský prostor pro zlepšení.

Pro: zpracování, grafika, hudba, hratelnost, vyváženost, sekundární zbraň, megalomanštější než předchůdce

Proti: malý počet úrovní, žádný multiplayer, stále malý počet voleb, pochybné finále


Celkové hodnocení komentáře: +3 (+3/0)

Star Wars: The Battle of Yavin

60

Na poměry freewarových titulů celkem solidní a ne zas tak obvyklá záležitost a nebýt druhého dílu, asi by si Battle of Yavin zasloužil hodnocení o stupínek vyšší. Každému zkušenějšímu hráči se po spuštění hry zákonitě vybaví staré legendární simulátory X-Wing a TIE Fighter. Titul připomíná jejich zjednodušenou variantu a to je rozhodně plus. Atmosféra je slušná, souboje hektické, hudba filmová, grafika odpovídající nekomerčnímu původu (což vůbec není na škodu), hratelnost nadprůměrná, ale zároveň také nevyvážená.

Asi dělám v něčem chybu, ale za boha nemohu hru dohrát. Problém vidím v tom, že první levely jsou až příliš rozhodující. Úkol zničit křižníky je celkem jasný, jenže když se budete zabývat křižníkem, kdo bude krýt vaše wingmany? A když se zase budete starat jen o boje se stíhačkami, kdo zničí křižník chrlící další a další TIE fightery? A když se vám to konečně povede nějak sfouknout, vašich spolubojovníku je už většinou velmi málo a v následujících levelech se tak nepřátelská palba soustředí výhradně na vás a to znamená konec.

Pro: slušné zpracování, příjemná filmová atmosféra, jednoduché a efektivní ovládání, vzpomínka na X-Wingy a TIE Fightery

Proti: nevyvážená obtížnost, více voleb by nebylo na škodu, citelně chybějící multiplayer


Celkové hodnocení komentáře: +1 (+1/0)

3-Demon

80

O téhle hře jsem prakticky do dnešních dnů nevěděl vůbec nic. O to víc mně překvapilo, když jsem v jedné edici starých klasik našel i tuhle pradávnou zajímavůstku. U většiny obdobných old school her se dnes už moc dlouho vydržet nedá, tak jsem si nedělal iluze, že bych se snad mohl zabavit na víc než minutu. Nevím čím to, ale 3-Demona už pár dnů na disku mám a snad každý den udělám pár nových levelů a vůbec se nedá říct, že bych se nudil. Snad na mne sáhla nostalgie, nebo se jen z nějakých infantilních důvodů se snažím hru dohrát co nejdál, nevím. Pravda je, že se u 3-Demona bavím.

Proto jsem byl celkem zaskočen zdejším přístupem. Nechci se do nikoho navážet, ale nezlobte se na mě, vyčítat hře z roku 1983 že to není opravdová 3D, že má slabý interface, nebo dokonce že má na dnešní dobu primitivní zpracování, to snad nemůže být myšleno vážně. To je stejný přístup jako podívat se na fotku stařeny z mládí a i když to byla krasavice, řeknete ji, že je to hnusná jenom proto, že je fotka 50 let stará a paní je dneska nad hrobem. Jasně, je to falešná 2D hra a pohyb logicky není plynulý. Pohybujete se po čtvercích stejně jako v pozdějších dungeonech, ale uvědomujete si vy hnidopiši, že první opravdová 3D hra postavená na plnohodnotném 3D enginu byl až Quake z roku 1996?

Grafika je vektorová, jednoduchá ale účelná. Nevím, zda vlastním totožnou verzi jako ostatní (podle data výroby v menu soudím, že ano), ale po spuštění je mi nabídnuto, zda chci hrát na modrém či černém pozadí. V tomto případě rozhodně doporučuji černou, modrá je vážně příšerná. Jediné co za sebe mohu hře vytknout je nemožnost ustupovat, tedy couvat před nabíhajícím duchem, a detailnost mini-mapy, na které nejsou zobrazeny zdi (i když to je vcelku pochopitelné, přítomnost detailní mini-mapy by odváděla pozornost od hlavního 3D zobrazení). Co říct víc, já jsem spokojen a vím, že tím spíš bych byl v roce 83 ze hry opravdu hodně odvařený.

Pro: poměr hodnot roku výroby/ zpracování/ zábavy, první lepší zpracování (falešného) 3D prostoru, zvuky, bonusová výměna rolí mezi lovcem a kořistí, nenáročná a zábavná

Proti: nemožnost couvat, detailnější minimapa by občas přisla vhod


Celkové hodnocení komentáře: +6 (+6/0)

Wings of Prey

50

Je smutné sledovat vývoj leteckých simulací. Na slávu kdysi jednoho z nejoblíbenějších herních žánrů nemilosrdně usedá prach a mě, jako milovníkovi realistických simulátorů, zbývají jen oči pro pláč. Autoři moc dobře věděli proč z verze pro PC odstranit slavné jméno IL-2 Sturmovik. Na konzolích jistě úspěšný marketingový tah, ale na naší herní platformě by šlo o podraz na hráče a znásilnění legendy. Takto hra sebe sama zařazuje k nevýrazné konkurenci obdobných arkádových simulací, nad kterou ovšem popravdě přeci jen vyčnívá.

Rád bych začal klady, ale u spousty aspektů se vždy dostanu k jakémusi „ale“, takže se pokusím o souhrn toho, co mne momentálně napadá. Grafika je na slušné úrovni, od modelů letounů přes podnební podmínky, detailní provedení krajiny až po některé efekty. Co mi ale vadí, je styl prezentace. Když v roce 2004 vyšel film Svět zítřka, vypadalo to fantasticky. Od té doby se velká většina arkádově pojatých leteckých simulací (a nejen jich) snaží držet této pomyslné předlohy zuby nehty a přepaluje světla jak jen to je možné. A upřímně, není to realistické a už opravdu ani hezké. V tomto efektu vidím pouze jakousi děsně cool vychytávku jak skrýt chyby a nedodělky v grafice.

Co se mi naopak líbilo moc, byly zvuky. Kulometné projektily, rakety, bomby, všechno to krásně sviští a bouchá tak jak má. I takový detail jako útlum ruchu při vysokém přetížení je sympatickou a efektivní novinkou. Stejně tak hudba je slušná a úvodní skladba v menu zní příjemně povědomě. I když se autoři chlubili oproti konzolové verzi realističtější fyzikou, přesvědčen rozhodně nejsem. Jasně, v arkádovém módu je jednoduchý letový model pochopitelný, ale i na (prý) realistickou obtížnost se příliš nezmění a nebýt častějších ztrát rychlosti, ani bych nepoznal rozdíl.

Kapitolou sama o sobě je destrukce. Přímá poškození letounu při dogfightech jsou ještě poměrně solidní, tragédie je ovšem poškození při přistávacích manévrech, respektive (ne)kontrolovaných pádech. Když se nepodaří přistát, následují jen dvě (!) možné animace (!!). V jedné se kamera okamžitě oddálí o několik stovek metrů a vy sledujete pokaždé stejný defaultní výbuch rovný atomové bombě a beznadějný křik pilota, v druhém způsobu se kamera také oddálí, ale letadlo zůstane celé. Zapomeňte na zábavné přistávání s totálně poškozeným vrakem, ze kterého co sekundu odpadávají další a další součásti, a vaši snahu udržet na živu pilota dokud se stroj nezastaví. Tady je to hop nebo trop.

Když člověk čeká příliš mnoho, dopadne to špatně. Hra by se v podstatě mohla jmenovat Tom Clancy’s Wings of P.R.E.Y. Alespoň co se týče grafického ztvárnění a téměř shodným přístupem se staršímu H.A.W.X. velmi podobá (s tím rozdílem, že mně H.A.W.X. svým absorudně automatovým přístupem bavil o něco víc). Vím, že se nejedná v pravém smyslu o pokračování IL-2, ale i když se v komentáři srovnání neubráním, v celkovém hodnocení beru tento fakt na vědomí, proto bych byl nerad, kdyby můj komentář vyzněl hůře, než byl zamýšlen. Co se týče leteckých arkád, je nejspíše WOP novým králem, ale já čekal něco víc. Čekal jsem evoluci v sérii IL-2 a dostalo se mi tak maximálně evoluce v arkádových béčkách. Vletět doprostřed konvoje bombardérů a v klidu je sestřelovat jeden za druhým jak husy, přičemž se mi z letadýlka začne kouřit až po pětiminutové soustředěné palbě čtyřiceti bombardérů a dvaceti doprovodných stíhačů, to není nic pro mne.

Pro: slušná arkáda, modely letounů, ztvárnění lokací, pár dobrých efektů, zvuky, hudba, svým názvem neprzní legendu IL-2 Sturmovik

Proti: špatná simulace, hra nerozpozná typ joysticku, evidentní upřednostnění 3rd person kamery, přepálenej obraz, arkádová jednoduchost, mizivý pocit svobody


Celkové hodnocení komentáře: +3 (+3/0)

Call of Duty: Modern Warfare 2

Dohráno95

Zážitek z dohrání singleplayerové kampaně je ještě čerstvý, tak nemá smysl otálet a rovnou to vysypu. MW2 mne jednoduše dostala. Hrál sem všechny tituly COD (co vyšly na PC) a jedině tahle hra mě dokázala přikovat k počítači tím způsobem, že jsem ji dohrál na dva zátahy (což je u mne poslední dobou skoro zázrak i u takto relativně krátkých her). Design levelů je perfektní, střídání rozlehlých bojišť s klasickým čištěním koridorů mi opravdu sedlo a jen dvakrát za celou dobu hraní jsem pocítil jakousi mírnou repetetivnost. Zpočátku jsem moc nesledoval příběh, ale postupem času jsem ho chtě nechtě musel začít brát v potaz – a to se počítá.

MW2 je na první pohled velmi podobná prvnímu dílu, ale oproti němu působí jako jakási BEST OF akčních her. Akce je neustála, frenetická a snad každá úroveň něčím překvapí. Atmosféra je hutná a díky povedeným skriptům nikdy nevíte, co se stane za pár sekund, ale pokaždé to stojí za to. Oceňuji i zábavné řidičské mise, i když oproti zbytku hry působí občas až moc arkádově. Hudba je skvělá a má velký vliv na atmosféru a prožitek z akce. Těžko bych vzpomínal na lepší hudební doprovod v akční hře. Co ovšem vytknout musím, jsou občasné „výstřelky“ jinak slušné grafické stránky. Textury na horizontu v některých levelech jsou velmi nekvalitní a ploché, stejně tak jsou podezřelé některé efekty jako nepřirozené světelné obrysy nepřátel ve tmě, či voda stékající po předmětech.

Nové Call of Duty se trefilo přesně do noty, na kterou slyším. Každou minutu hraní jsem si užíval a každá mise mne dokázala něčím překvapit. Jasně, inspirace v žánrových filmech a hrách je více než patrná, ale co sakra v dnešní době vymýšlet nového? Naopak, tuto snahu autorů o nejlepší možný zážitek oceňuji a nechápu, proč by mi mělo vadit, že jsem podobnou scénu viděl ve Skále? MW2 je steroidová jednička, nacpaná až po okraj efektivní akcí a skvělou nenáročnou hratelností. Přesně tohle očekávám od akční hry, intenzivní prožitek z akce, skvělou atmosféru, tuny zbraní, odlišné a atraktivní lokace, slušný příběh plný zvratů, perfektně naskriptované situace a dobrou technickou stránku. Co víc chtít?

Pro: technické provedení, hratelnost, prostředí, atmosféra, hudba, zvuky, počet zbraní, skripty, spec ops

Proti: detaily v grafice, krvavy efekt na monitoru pri zasahu, mírná dějová překombinovanost


Celkové hodnocení komentáře: +20 (+20/0)

Vancouver 2010

40

Je možné v jednom dni dospět ke třem různým názorům na jedinou hru? Popravdě se mi to tak často nestává. Buď o hře vím, co mně čeká, takže byť i horší začátek skousnu, nebo dám čistě na první dojem, který se většinou osvědčí. Omlouvám se zde přihlížejícím za mystifikaci ohledně průběžného hodnocení, teď už jsem si jím definitivně jist.

Pohled první. Moje alergie na konzolové prvky se ozvala ještě před vstupem do hlavního menu. Doteď se mi opravdu nestalo, abych při hledání gamepadového „A“ proklikal 2/3 klávesnice (pozn. A = J). Za libůstky v ovládání typu dvou potvrzovacích kláves bych autory zaškrtil. Chybí antialiasing, grafika několik let stará, příšerná kvalita diváků, stromy vypadají neskutečně hnusně, přepálená bíla a nevypnutelný motion blur. Polovina disciplín jsou totální „klikačky“, což mi u sportovních her poslední dobou opravdu leze na nervy, druhá polovina je neovladatelná, případně velmi nudná.

Pohled druhý. O tom, že oficiální hra olympijských her nedisponuje licencemi, se snad raději ani rozepisovat nebudu. Zamrzí také absence tvorby postavy a alespoň nějakého dalšího vývoje. Pohrabal jsem se v nastavení kláves a prošel tutoriály u jednotlivých disciplín. Najednou člověk pochopí, proč nejde efektivně zatočit bob v ledovém korytu, proč nejde vyvažovat balance při letu a proč se při rychlobruslení vždycky rozsekám o mantinel, ačkoliv drtím směrovou šipku co to dá. Bohužel zůstává problém v efektivním nastavení klávesnice, s tou defaultní nemáte nejmenší šanci si hru užít a najít způsob, jak rozestavit akční klávesy tak, aby byla hratelná celá hra, je úkon téměř nadlidský.

Pohled třetí. Po sérii neúspěšných pokusů o konfiguraci klávesnice, jsem překopáním všech akčních tlačítek dospěl k relativně hratelnému závěru. Pár disciplín mně dokonce začalo bavit, všiml jsem si, že oproti divákům je postava hráče celkem povedená a pohyby v animačkách před a po skočení závodu vypadají velmi věrohodně. Také pohledu z vlastních očí jsem nejen přivykl, ale začal jej i preferovat. Skoky na lyžích dostávají z pohledu první osoby docela grády, navíc když k tomu připočteme povedené zvuky jako dech postavy a kolem šumící vítr. Navíc poprvé shledávám rychlobruslení celkem zábavné a snesitelné.

Vancouver 2010 je rozporuplnou hrou. Na jedné straně svěží a originální prvky, několik efektivních vychytávek a pár zábavných disciplín. Na straně druhé nezvládnutá konverze, složité a nelogické ovládání a taky kdo je dnes zvědavej na to závodit proti „CPU FRA“ a „CPU USA“? Majitelé konzolí si jistě zamlaskají více než PCčkáři, ale pokud máte velkej hlad, doporučuji alespoň pořídit gamepad. Bez něj přeju pevný nervy.

Pro: na pc pár nových převzatých konzolových prvků v ovládání, občas efekty přehluší zastaralost grafiky, zvukové efekty, skoky na lyžích a boby z 1st person pohledu

Proti: obvyklé technické nedostatky konverze, na pc příliš složité ovládání lišící se u každé disciplíny, podivný výběr punk-rockové hudby, nepříliš obsáhlá herní náplň, chybějící tvorba a vývoj vlastní postavy, chybějící licence


Celkové hodnocení komentáře: +6 (+6/0)

Return to Castle Wolfenstein

Dohráno90

Poprvé jsem RtCW viděl u kamaráda o letních prázdninách roku 2002. Tou dobou jsem trávil čas na chalupě v malém západočeském městečku. Popravdě, v mém věku prázdniny s babi a dědou nepatřily už zrovna k mým vysněným představám. Průlom přišel, když se mi klučina od sousedů pochlubil, že mají doma nové PC. To nebyla příliš povzbuzující informace vzhledem k tomu, že jsem se pár let nazpět ptal jeho starší sestry, jestli mají počítač a ona suverénně vytáhla dětské počítadlo. Optal jsem se tedy kamaráda, co hraje? Když řekl, že Wolfensteina, napadl mne okamžitě Wolfenstein 3D z roku 92. V duchu jsem se smál představě jejich „nového“ počítače.

Samozřejmě jsem se mýlil. Když jsem pak viděl jejich nabušenou mašinu, klesla mi brada. Oproti mému stařičkému P166 to byl přímo zázrak moderní technologie. Po spuštění RtCW jsem se musel opravdu hodně snažit nevypadat překvapeně. Ta grafika byla božská, námět neokoukaný, design úrovní špičkový a při tom všem novém naprosto intuitivní. V člověku se kloubil strach, zvědavost i vzrušení, všechno to bylo tak moderní a úžasně hratelné, že se nešlo odtrhnout. Od té chvíle už mi prázdniny na chalupě vůbec nevadilo trávit, naopak musím trochu rozpačitě přiznat, že jsem každý další den po probuzení vstával s nádhernou myšlenkou na hraní u sousedů. Když prázdniny skončily, vydupal jsem si doma nový počítač.

Při hodnocení RtCW je třeba uvážit, jaké FPS hry vznikaly do té doby. Call of Duty ani Medal of Honor ještě nebyly na světě, akčních her s tématikou druhé války (a okultismu) bylo méně než co by se za nehet vešlo a těžko mohla jiná akce nabídnout alespoň zdánlivě podobnou atmosféru. Engine byl využit do mrtě a nabízí to nejlepší pokoukaní, co v daném roce šlo vytvořit. Nejen že hra ovlivnila můj herní život, ovlivnila i celou následující éru v herním průmyslu a dala vzniknout mnoha dalším legendárním titulům a herním sériím. Povedený začátek.

Celkové hodnocení komentáře: +27 (+27/0)

Moto Racer 2

Dohráno70

Titul pro mne představuje pomyslný předěl mezi hratelností závodů let minulých a součastných. Minimálně co se týče závodění v této oblasti. V nabízeném arkádovém módu se Moto Racer 2 hraje jako tuna starých 8bitových klasik, zkrátka drtíte plyn a zběsile zatáčíte ze strany na stranu. Hra ubíhá neuvěřitelným tempem, a ačkoliv tachometr ukazuje 170 km/h, ve skutečnosti letíte rychleji jak raketoplán. Přitom motorka sedí na trati pevně jako tank a jediné co vás rozhází, jsou kolize s obrubníkem nebo soupeřem. Klasika.

Zajímavý je pak mód simulace. Ne že by sám o sobě posouval hru bůhvíjak k realismu, ale zatímco v arkádovém režimu jsou nejdůležitějšími faktory při výběru motorky top speed a akcelerace, zde hrají prim síla brzd a zatáčení. Poslední zmiňovaná vlastnost je totiž u obou módů velice rozdílná. Pokud hrajete nějaký čas v arkádovém režimu, garantuji Vám, že v simulaci nevyberete zpočátku ani jednu zatáčku. Člověk se musí přeorientovat a přijmout (do dnešních dnů přetrvávající) hratelnost obdobnou pozdějším titulům Moto GP a SBK. A v tom vidím onen mezník.

Moto Racer 2 je po grafické stránky velice zdařilá hra. Design jednotlivých tratí je slušný a zpracování je velmi pěkné i dnes. Překvapilo mne, že u takové celkem standardní věci, jako je možnost navolit si počasí, se mění opravdu celá tvář hry. Krom toho, že z nebe padá sníh, celé okolí najednou dýchá příjemnou zimní atmosférou. Tribuny, domy i lesy jsou poctivě zasněžené a vozovka namrzlá. Moc pěkné. Samozřejmě, MR 2 už dnes není hra, na kterou byste se těšili ze školy domů, ale jako odreagovačka v práci na netbooku je velmi sympatická.

Pro: grafické zpracování, herní módy, design závodů, svěží nenáročná hratelnost, editor tratí, volitelná denní doba a počasí, splitscreen až ve 4 (!) na jednom pc

Proti: poněkud krátké, singleplayer se rychle obehraje, přílišná arkádovost je v některých momentech na škodu


Celkové hodnocení komentáře: +6 (+6/0)

Far Cry

Dohráno80

Titul jsem prvně hrál kdysi v roce vydání na nejhorší detaily a nedávno jsem si osvěžil paměť, tentokrát na nejlepší. Samozřejmě, o kladech jako je technická stránka, inteligence nepřátel, postupné dávkování adrenalinu, hratelnost a co já vím kde ještě co, není třeba se více rozepisovat. Víte co ale co mi přijde smutný? Ta grafická podoba hry se mi libí a líbí se mi mnohem víc než novějších Far Cry 2 nebo Crysis.

Sedím si na molu ostrovní chatky, v rukou prut a čekám, až zabere. Všude je klid, krásný počasí. Pestrobarevní ptáci si prozpěvují a v hejnech létají kolem ostrova. No dobře, pravda je taková, že stojím na molu vedle vodkrouhnutýho žoldáka a jeho prutu, v rukou mám smrtonosnou karabinu a z pestrobarevných ptáčků tvořím chuchvalce pestrobarevných peříček. O to nejde. Ta hra vypadá parádně, žádný přepálený efekty z nových her, žádný přebytečný kraviny. Jasně, textury by mohly mít větší rozlišení a barevná škála je až nereálně pestrá, ale co na tom sejde.

Do světa Far Cry bych chtěl jet na dovolenou, chtěl bych sedět na tom molu a rybařit, chtěl bych se tam opalovat a povalovat se jako líný prase na těch nádherných písčitých plážích. Nevím, co by na to řekli domorodí mutanti, ale to je práce pro delegáta. Jaká jiná hra umí vyvolat takový pocity?

Pro: je to nádherný

Proti: je to tak nádherný, až mě to sere


Celkové hodnocení komentáře: +21 (+22/-1)

Ignition

Dohráno80

Ignition, taká blbinka s autíčkama, kterou v roce 1997 skoro nikdo nezaregistroval. Dnes, 12 let od vydání, musím přiznat, že mně hraní baví stále stejně, ne-li více než před lety. Jasně tratí je jen 7, ale co byste chtěli, když to na disku zabírá čtyři pětky MB a je to už stažitelný zadarmo? Předností titulu je rozhodně fakt, že vypadá pořád pěkně. Samozřejmě, není to hra pro 23“ monitor. Nevyšší rozlišení 800x600 na prdel už nikoho neposadí, ale jak se hra rozpohybuje, zapomenete na nějakou zastaralost. Design závodů je parádní, v tomto ohledu mi nic nechybí. Bohužel, tratí je malý počet, což je nejspíš jediná možná výtka. S tím úzce souvisí rychlost dohrání hry a brzký pád do stereotypu.

Zbytek je skvělý, lokace jsou parádní, živé a evidentně dělané s fantazií a citem. Každá je úplně jiná, ale všechny jsou originální a dobře hratelné. Překážky jako tornádo, blesky, padající balvany, lavina, sopka, horké prameny atd. vůbec „nejsou na překážku“ :), naopak hra je o to zajímavější a chybovat budete vy, živí soupeři i počítač – a pokaždé je to sranda. Výběr vozů je nadstandardní, stejně jako jejich ovládání. V kombinaci s výborně vyvedenou kamerou, která vás opravdu nenechá ve štychu, se Ignition stávají skvěle hratelnou arkádou a pro mě určitě nadčasovou klasikou. Parádní nenáročná alternativa ke všem těm NFS a Colin McRaeům. A to ani nemluvím o multiplayeru.

Pro: grafické zpracování, herní módy, design závodů, ovladatelnost, množství vozů, turbo, překážky, multiplayer, ke stažení jako freeware

Proti: malý počet tratí -> stereotyp -> nuda


Celkové hodnocení komentáře: +18 (+19/-1)

Doom II: Hell on Earth

Dohráno90

Jednoho letního nedělního odpoledne se vrací osmiletý klučík s rodiči domů po víkendu stráveném na chalupě. V předsíni si zuje botky a běží za tátou do svého pokoje. Vejde dovnitř a periferně zahlédne, že se cosi změnilo. Blesk! Táta stojí na druhém konci pokoje a fotí překvapení svého synka z jeho prvního počítače.

Upřímně, ta fotka je strašná. Vypadám na ní jako tonoucí oběť tsunami, zachvácená epilepsií. Ale to už se vzdalujeme od tématu. Na oblačné ploše s honosným logem Windows 95 přímo září ikonka s názvem Doom 2. Dvojitým kliknutím hranaté myši se otevře černé okýnko a zakrátko už onen památný obrázek mariňáka bojujícího s cyberdemonem. New Game a jde se na věc. Úvodní obrazovku v prvním levelu bych mohl nakreslit ještě teď nazpaměť. Ty dva legračně se pohybující zelenovlasé vojáčky čekající na první výstřel, trojúhelníkovité schodiště a za mnou balkon s překvapením. To vše se mi natolik vrylo do paměti, že mně to občas děsí.

Doom 2 byl pro mne naprostá bomba, grafiku jsem vnímal jako dokonalou a atmosféra se dala krájet motorovou pilou. S tátou jsme po večerech hrávali jak absolutní outsideři – jeden chodil, druhý střílel a otvíral vchody. Není divu, že jsme se tímto způsobem nikdy konce nedočkali. Tedy ne poctivou formou. Už nevím, kdo první z nás s tím přišel, ale cheaty jako IDDQD a IDKFA nezapomenu do smrti. Doom jistě ovlivnil i můj (přinejmenším – herní) život. Když se mamce zdálo, že hlasitost výstřelů z mého pokoje už přesahuje meze, přišla s geniálně jednoduchým řešením – koupila mi mírumilovnou adventuru GOOKA.

Tak skončila má závislost na krvelačných akcích a Doom se už nadále nedal brát jinak, než jako občasná kratochvíle. Našel jsem se ve hrách jiného typu a myslím, že je to dobře. I tak pro mne tento titul zůstává dodnes symbolem jakési rebelie, kdy člověk potají hraje noc co noc a modlí se jen za to, aby nevešla máma do pokoje a neodnesla ho v zubech zpátky do postele.

Pro: bezkonkurenční hra - ve své době, atmosféra, množství zbraní, kreatur a levelů, multiplayer

Proti: těžko hledat


Celkové hodnocení komentáře: +29 (+29/0)

Brány Skeldalu

90

Prakticky poslední dungeon klasického ražení, který nejen získal (alespoň v našich končinách) úspěch a nesmrtelnost, ale zároveň je poslední žánrovou hrou, kterou lze doporučit komukoliv, kdo má zájem „ochutnat“ kus herní historie. Nedá se říci, že by každá herní součást byla dokonalá, ale dohromady tvoří velmi vyvážený a hratelný celek. Sám jsem se ke hře dostal až řadu let po vydání, tak můžu z vlastní zkušenosti potvrdit, že i dnešního zhýčkaného hráče může uchvátit a připravit ho o pěkných pár hodin života.

Kouzlo zajišťuje klasický dungeonový interface, ale kromě standardních koridorových kobek nabízí hra i určitou iluzi svobody formou rozlehlých prostranství. Samozřejmě, orientace v takových místech jako je město je problematická a bez mapy nenajdete ani sami sebe. Přesto tyto prvky pozdějších RPG her oživují hratelnost a dodávají na intenzitě prožitku z výborné fantasy atmosféry.

Pro: příjemná grafika, výborná hudba, atmosféra, soubojový systém, rozdílné dialogy u různých postav, mnoho předmětů a kouzel

Proti: občasná frustrující obtížnost některých lokací


Celkové hodnocení komentáře: +7 (+7/0)

Prokletí Eridenu

60

Opět jedna z dávných, dalo by se říci téměř pravěkých vzpomínek. Demo hry jsem nalezl na svém prvním Levelu s CD přílohou v roce 1997. Absolutně mi tehdy nedocházelo, že je to můj první kontakt s dungeonem a hru jsem tak bral jako velmi podezřelou Doomovku. Dnes už je jasné, že Prokletí Eridenu díru do světa neudělalo, ale dřív byla jiná doba a koho zajímaly názory jiných, hlavně když bylo co hrát. Co v paměti uvíznout prostě musí, je ona magická hudba. Když ji dnes s odstupem slyším, vybaví se mi ta (má) pionýrská doba „hrátek“ s PC.

Eriden ničím zvláštním nevynikal a skončil po právu na smetišti herního průmyslu. To ovšem nic nemění na tom, že ještě dnes, když zaslechnu tu mysteriózní hudbu, začne mě hlodat pokušení vydat se za dobrodružstvím do podzemí zakletého království Eridenu. Za tento pradávný a přesto stále živý a vzrušující pocit si pro mne titul vysloužil pěknou šedesátku. S podprůměrným hodnocením většiny, ovšem musím objektivně souhlasit.

Pro: hudební stránka, pěkná grafika, výběr postav, zajímavý systém magie

Proti: ani sebemenší inovace umírajícího žánru, systém soubojů, přilíš strohé a sterilní i oproti mnohem starším hrám ze stejné kategorie


Celkové hodnocení komentáře: +5 (+5/0)

Colin McRae: DiRT 2

Dohráno95

Největší problém při psaní komentáře je úvod. Člověk má v hlavě tolik informací, které by rád vyzvracel, že samou nedočkavostí píše kraviny, které s hrou vlastně vůbec nesouvisí. Abych se tomu vyhnul, začnu hned zkraje tím, že DIRT 2 je prostě pecka :).

Mé nadšení z nové hry většinou končí po prvních minutách hraní, tento titul si ovšem opravdu koleduje o velmi vysoké hodnocení i po několika hodinách. Předchozí díl byl pro mne příjemným osvěžením, realistickým závodům rally jsem nikdy moc neholdoval, DIRT přišel se svěží hratelností a hlavně fantastickou grafikou. Přesto se po nějaké chvíli dostavil stereotyp a tak se hra stala další z řady beznadějně nedohratelných titulů.

Před psaním komentáře jsem si první DIRT vyzkoušel, snad pro lepší srovnání, co že je v pokračování nového. A co je vlastně nového? Na první pohled toho není příliš, ale zdání klame. Začnu technickou stránkou. Bohužel jsem neměl možnost vidět hru v akci s DirectX 11, ale snad mohu objektivně zhodnotit pokrok i při užití standardních „devítek“. Předně si hra stále zachovává onen charakteristický písečně-přepálený nádech, ale teď již v mnohem přijatelnější míře. Kolem objektů se nezjevuje prapodivná mlžná záře a také dojem, že neustále koukáte přímo do slunce, je ten tam. Naopak, textury i objekty jsou detailnější a foto-realističtější. Efekty vypadají parádně a destrukční model je přímo špičkový. Z takového Hummeru vznikne, po sérii menších úprav, docela jiný vůz :).

Fyzika a ovladatelnost jednotlivých vozů ušly také několik kroků správným směrem. Vozy v jedničce celkem solidně plavaly, ve dvojce už cítíte váhu aut na vlastní kůži a po vyjetí z ideální stopy se o kvalitě fyzikální stránky hry ihned přesvědčíte. I když se nedá říci, že by pokračování bylo arkádovější, kupodivu se na klávesnici ovládá ještě o něco lépe než díl první.

Co dělá hru hrou, je obsah. Ač to nemusí být na první pohled patrné, X-Games jsou neskutečně různorodé a zábavné. Velký podíl na tom nese mnoho typů lokací, které se jen tak neokoukají. Zazávodíte si opravdu všude a na jakémkoliv povrchu vás napadne. Tím se dostávám k největšímu plusu a největší patrné změně oproti předchůdci – tím je design lokací. Ten je opravdu velmi povedený, bohatý, členitý a detailní. Každý závod je pastva pro oko a člověk kolikrát až žasne nad tvůrčími schopnostmi a představivostí autorů. Taktéž stojí za pochvalu nahrávací obrazovky i menu ve formě interaktivního „motor-homeu“. Je přehledné, zábavné a kupodivu, doopravdy zdržuje hru jen v jediné chvíli - po dokončení závodu, kdy se vaše postava pokaždé rozhlíží kolem, než zaleze zpátky do karavanu.

Chyby se na této hře hledají opravdu špatně a ostatně k tomu není ani důvod. Nemám tolik času na hraní, ale stejně si každý den pár závodu zajedu. Colin McRae: DIRT 2 je vynikající závodní hra o které by se dalo psát ještě dlouho, takže zbytek zkusím vyzdvihnout alespoň krátce v plusech. Uděluji Aaronovu známku kvality :).

Pro: osvěžující hratelnost, nové typy závodů, grafika, design různorodých lokací, ovládání, fyzika, model poškození, přehlednost interaktivního menu, výběr vozů, serepetičky do auta

Proti: mírná zdlouhavost menu a pár dalších nevýznamných detailů


Celkové hodnocení komentáře: +13 (+14/-1)

Kart Racer

40

Kart Racer je důkazem, že cestování časem je možné! Hodněkrát jsem si o hře pomyslil, že je ošklivá a technicky zastaralá. U tohoto titulu mám ale dojem přímého doteku minulosti! Ta grafika i samotná hratelnost jakoby vypadla z roku 1998, je to tak úžasně naivní a primitivní záležitost, že by ji převálcovala i většina tehdejších titulů. Ačkoliv na to hra nevypadá, jde opravdu o placený titul. Neznám vývojové studio ani jejich práci, ale Kart Racer je dobrý vtip pro ty prozíravé, co si hraní vyzkoušeli, než zaplatili, a velmi špatný pro druhou naivnější skupinu.

Díky bohu patřím k té nedůvěřivé a tak jsem si hodinku zajezdil bez proklínání sebe sama a mohl si vychutnat hru. Pravda, kladů moc není. Několikrát v životě jsem jel na motokárách a upřímně, Kart Racer nemá s něčím co by se dalo nazvat realitou nic společného. Jedná se čistě o arkádovou záležitost, k ovládání stačí šipky a klávesa pro „turbo“, kdo by čekal pohled z pozice řidiče, byl by také na omylu. Krom již zmíněné historické technické stránky překvapí animace řidiče, složená ze střech nedynamicky měnících se snímků. Vzpomněl jsem si, jak jsem jako malé děcko hrál na Commodoru 64 jednu golfovou hru. Panáček byl tvořený několika kostičkami, které se ovšem při odpalu daly nádherně a plynule do pohybu. Kdo by řekl, že nejméně po dvaceti letech vznikne titul s mnohokrát horší animací postavy, než nabízel onen golf.

Kart Racer je přinejlepším zanedbatelný titul, na který nikdo a nikdy ani nevzpomene. Od nižšího hodnocení, které by si titul bezpochyby zasloužil, mne odrazuje pouze fakt, že jsem u hry vydržel skoro hodinu a nějakým zázrakem mne to dokonce i bavilo. Snad je to nějaká úchylka, příliš velká nostalgie, nebo jsem snad v poslední době hrál až moc nechutných braků. 40%

Pro: nepříliš profláklé téma, v roce 1998 by mě to fakt bralo

Proti: prakticky úplně všechno, bohužel už není rok 1998


Celkové hodnocení komentáře: +2 (+2/0)

Kudos: Rock Legend

Dohráno50

Rock Legend je bez pochyb zajímavou simulací kariéry rockové skupiny, která ovšem mohla dopadnout mnohem lépe. Díky hernímu systému, který pracuje na bázi neustálého poučování se z předchozích chyb, jsem hru restartoval častěji, než jsem čekal a než bych chtěl. Samotný konec hry, tedy stav kdy vyčerpáte všechny nabízené možnosti, je pak téměř skličující.

Než začnu hru hanět, vyzdvihnu krátce přednosti. Do určité fáze (čili než zjistíte, že to budete muset opakovat do zblbnutí) mne opravdu bavilo skládání písniček formou logické mini-hry a zkoušení s kapelou v podobě opakování tónu po počítači. Vlastnosti členů vaší kapely kupodivu celkem realisticky hrají roli a vyplatí se výběr promyslet. Uživatelské prostředí a tahový systém sice z počátku nejsou z nejpřehlednějších, ale po chvilce všemu přijdete a kloub. Po takové hodině hraní jsem měl chuť dát hře 90%. Možná jsem měl v tu chvíli přestat hrát.

Nadšení z načrtnutého tématu začalo mírně haprovat už při pohledu na velikost instalačního souboru. 25 MB za 10$? No dobře, věděl jsem že hra je více o textu než o interaktivitě, jedeme dál. Výběr avatarů docela vtipný, ale sakra, to musím být pouze zpívajícím frontmanem? A k čemu jsem vůbec frontman, když nemůžu se svou postavou dělat nic víc než se zbytkem kapely, lépe řečeno vlastně ještě míň než se zbytkem kapely? Ne právě logické prvky, linearita a konec konců i po čase omezené možnosti táhnou celou hrou dolů. Ač se zpočátku zdá, že možností seberealizace a určení si vlastní cesty je zastoupena dostatečně, není tomu tak. Pokud chcete prosperovat, existuje jen jeden možný způsob postupu složený z kombinací stále stejných činností.

Během hraní mne napadla tak stovka možností jak hru rozšířit či zlepšit. To se mi u her tak často nestává, v tomto případě to svědčí o povaze produktu. Je to rychlovkaška, za vše co při hraní vykonáte, budete primitivním systémem odměněni či potrestáni. Hratelnost produktu je "pouze" na pár hodin, dokud nepřijdete na správný postup. Až hru dostanete do fáze, že není už co nového nakoupit, není větší klub kde hrát a není luxusnější studio kde zkoušet, začnete velmi rychle spolu se členy kapely ztrácet motivaci. Nakonec zklamaní členové opustí kapelu a vy hru. Znovu hratelné až po zapomenutí obsahu. Jít o freewarový počin, byl bych jistě viděl víc kladů než záporů. 50%

Pro: originalita, zpočátku dost možností a zábavné mini-hry, statistika kapely, vlastností členů, krátký ale dobrý soundtrack

Proti: rychlokvaška, primitivní herní systém, deprimující ubývaní motivace členů skupiny, když víte jak na to - za hodinu dohráno, absence koncertních turné a tuny dalších věcí


Celkové hodnocení komentáře: +3 (+4/-1)

GM Rally

10

Jednoho odporného podzimního odpoledne mne přepadla chuť na závodění. GM Rally na jednom cd? No a proč ne, nevypadá to až tak zle a na zpestření denního programu to stačí. Ano, vážně mi to stačilo. Málokdy jsem kvůli hře začal přemýšlet o smyslu existence a málokdy bych se raději nudil, než hrál novou gamesu.

Vozy značek Opel, Chevrolet a Saab už dávají dopředu tušit malý výběr aut, ale to se vzhledem ke zbytku hry dá jen stěží považovat za chybu. Všechny vozy se řídí stejně asi jako letící cihla. V malých rychlostech tak nedotáčivé, že nevyberete zatáčku, ve velkých pro změnu extrémně přetáčivé, že se neudržíte na silnici. Dobře, řekl jsem si, pošteluju nastavení vozu. Pošteloval jsem a bylo to ještě horší. Vtipné mi přišlo, že ani AI není schopná ovládat auto tak, aby nevypadala jako blondýnka při první hodině jízd v autoškole. Ve vyšších rychlostech se zkrátka smiřte s tím, že auto na silnici neudržíte, ať už hrajete na šipkách či s volantem. Destrukce vozu sice je přítomná, ale kvůli fyzikálnímu modelu je spíše přítěží. Tratě nejsou nijak zvlášť zajímavé a díky tomu, že se jezdí pokaždé ve stejné lokaci, jen po jiných cestách vás velmi rychle omrzí.

Technická stránka titulu je neuvěřitelně hnusná. Zřejmě se autoři rozhodli přidat do zastaralého enginu cool efekty z DIRTu a aby byli originální vytvořili jedinečný (a doufejme neopakovatelný) systém počasí. Ten pracuje zhruba tak, že vrchní textura oblohy se otáčí kolem dokola a spodní vrstva tvořená z chuchvalců vaty plující po obloze neuvěřitelnou rychlostí, vrhajíce na zem úžasné černé stíny. Společně s efekty, které přidávají ono „sexy“ béžové ladění, tak máte dojem neustále probíhající písečné bouře (což je ve Francii jistě standardem). Vykreslování objektů je i na maximální nastavení absolutně neschopné a po celou dobu hraní vám v horní polovině obrazovky velmi neelegantně vyrůstají ze země nové a nové ošklivé objekty. Věřte mě, ne oficiálním in-game (čti in-photoshop) screenshotům.

Nebyl jsem schopen titul dohrát a po prvních šesti závodech už ani dál hrát. Je to snad poprvé kdy jsem při hraní dostal panický strach, že té hře jde o můj život a jestliže okamžitě neskončím tak bude po mně. Nehorázná, odpudivá nuda. Za tři kila se radši nechte přeblafnout od cikánky u silnice. Hanba!

Pro: docela pěkné menu, malá hardwarová náročnost, mála cena (ve srovnání ceny a výkonu ovšem krajně vysoká)

Proti: odporná technícká stránka, prehistorické zvuky, příšerný jízdní model, nezajímavé vozy, nudné tratě


Celkové hodnocení komentáře: +8 (+9/-1)

18 Wheels of Steel: Extreme Trucker

35

Mám slabost pro tyto „menšinové“ simulátory a i když jim často na chuť nepřijdu, plně rozumím hráčské komunitě okolo nich a sám si je rád vyzkouším. Extreme Trucker je ovšem jednoznačně krokem zpět.

Oproti předchozím dílům zde není k dispozici žádná kariéra a tak motivace hrát skončí přibližně po hodině hrání. Zhruba za necelou hodinu totiž projdete, respektive projedete, všechny tři nabízené herní lokace. A to je málo. To je sakra málo. Mapy jsou tentokrát velmi malé a každou projedete z jednoho konce na druhý zhruba za 15 minut. Trucky si nekupujete, nenajímáte a po dokončení mise s nimi už dále nedisponujete. V každé lokaci si vyberete ze tří nabízených úkolů lišící se vzdáleností, typem trucku a nákladu, denní dobou a počasím. Za splněnou misi, ve které se nedopustíte nehody a splníte časový limit, obdržíte předem daný počet bodů a otevřou se vám další nové tři mise. Body se sčítají a k postupu do další lokace je třeba dosáhnout určitého levelu.

Grafické zpracování se nese v duchu předchůdců, takže je jasné že orgie se opět nekonají. Stromy a keře jsou v klasickém čtyř-cípém provedení. Na druhou stranu, textury už snad lepší být ani nemohou a za určitých podmínek ve hře si zastaralosti objektů ani nevšimnete. Přístrojové desky kamionů jsou příliš nevýrazné a až moc si vzájemně podobné, než aby bylo o co stát. Nejhůř dopadla lokalita Jižní Ameriky, na které je zastaralost enginu nejvíce patrná. Kupodivu, na screenshotech je tomu přesně naopak, ale jedná se pouze o klam. Když vidíte hru v pohybu, jsou určité designové prvky přímo k smíchu. Tropické lesy tvořené z několika čtyř-cípích stromů a hory potažené všechny jednou a tou samou texturou, vypadají v dnešní době už krajně podezřele.

Ve hře není policie, žádné dopravní předpisy neexistují a díky obnově časového limitu se nový Extreme Trucker stává čistě závodní hrou v módu Time Attack bez žádného dalšího smyslu. Máte minimální možnost výběru a minimální možnost vyžití. Hra je navíc extrémně nepřizpůsobivá, pokud vyjedete ze silnice, v ideálním případě se zastavíte o neviditelnou zeď, v horším případě vás hra zasekne hned po pár metrech s nápisem Job Failed a můžete misi opakovat. Jestli si myslíte, že titul od českých vývojářů bude v češtině, nebo alespoň s možností přepnout na naši evropskou metrickou soustavu, tak jste na omylu.

Abych neházel jen špínu, pokusím se do závěrečného shrnutí vypsat, co je na hře také dobrého. Nečekaně a poprvé v sérii na mne zapůsobila atmosféra. Zimní radovánky v dynamicky se měnícím počasí i denní době stojí za to a člověk má skoro pocit, že je třeba přitopit. Taktéž vyprahlá savana i deštivé tropické lesy přináší do série vlastně jedinou dobrou novou myšlenku. Trucků je poměrně hodně typů, což by bylo kladem, kdyby se všechny neřídily stejně. Změna herního stylu by byla stravitelná, pokud by bylo lokací k dispozici o dost více. Takto hra vypadá spíše jen jako demo, po hodině hraní už titul zkrátka nemá co nabídnout. To mluví za vše.

Pro: atmosféra různorodých lokací, dynamické počasí, slušné textury, první radikální změna v zaběhlé sérii..

Proti: .. která nedopadla právě nejlépe, žádná kariéra, pouze jednotlivé mise, tři malé lokace, zastaralý engine, velmi zjednodušené a krátké


Celkové hodnocení komentáře: +3 (+3/0)

Mount&Blade

70

Velmi těžko hodnotitelná záležitost. U této simulace života středověkého občana se dá ztratit neuvěřitelné množství hodin a nakonec hru opustit s naprosto neutěšeným pocitem a zklamáním. To se stalo i mě. Kuriózní na tom je, že nikoliv jen jednou. Tato hra je originální a zároveň nebetyčně drzá, nechá vás hrát si na velikém pískovišti aby jste pojednou zjistili, že nic z toho nemá smysl. Ale stejně ji neodinstalujete! Nevyhodíte ji do koše a nezapomenete! Vrátíte se k ní a pak zase po 20 hodinách jak blbci přemýšlíte, jestli vám to vůbec stojí za to.

Jedinečnost titulu spočívá v originalitě myšlenky, takové RPG tu zkrátka ještě nebylo a jen tak nebude. Nejedná se o hru v pravém slova smyslu, Mount & Blade je skutečně spíše simulací. Zpočátku mi vyrazil dech detailní přístup k tvorbě postavy. Jako příklad mohu uvést jednu z možností volby minulosti své postavy, kdy vybráním tvrzení, že pocházíte z chudého šlechtického rodu si následně máte šanci vybrat z ohromné hromady erbů. Pokud zvolíte jiný původ, žádný erb vám pochopitelně nepřipadne. Taktéž zevrubný editor vaší tváře, včetně veškerého ochlupení, je zpracován až takřka fanaticky. Grafika může být pro někoho mínusem, ale pro mne je její zastaralost bezvýznamný detail. Naopak, podle mého názoru je (přinejmenším) stylová. Bitva v M&B je kapitolou sama pro sebe. Lepší boj jsem jednoduše nezažil, vše působí nesmírně prostě, ale přitom realisticky a přirozeně. Prostředí kolem vás žije vlastním životem, nečekejte proto žádnou One-Man-Show. Tedy alespoň zpočátku, kdy budete jen malá bezvýznamná muška s nulovou hybností v politicko-ekonomickém systému hry. Potěší také poměrně široké spektrum možností jak se zapojit do světa, i když netuším koho by bavilo být například obchodníkem a pobíhat s plným inventářem od města k městu a hledat nejvýhodnější ceny.

Teď k záporům. První co vás praští do očí je obecně amatérské pojetí celého titulu. Jistě, ta halda detailů svědčí o lásce autorů k tématu a rozhodně se nedá říci, že by šlo o nějakou rychlokvašku. Hra byla ve vývoji dlouho, ale bohužel spousta věcí vypadá stále jako ve fázi betaverze. Mluvím teď hlavně o totální absenci příběhu, tak trochu nablblém managementu vaší party, možná až přebytku schopností postavy, nevyváženosti zbraní, obecně malých rozdílů ve statistikách předmětů a nedomyšlenosti enginu. V plné bitevní vřavě se potupně zastavit o neviditelnou zeď, aby vás vzápětí zasypala horda útočníků a ukončila vaše zdejší působení, to už se opravdu nenosí. Co se týče zbraní, při pokusech ze hřbetu koně sestřelit lukem či kuší pohybujícího se nepřítele, jsem totálně pohořel. V tomto ohledu mohli autoři trochu slevit na obtížnosti. Dále mi také absolutně nepřišel rozdíl ve statistikách u mnoha předmětů, znatelnou změnu v rychlosti vašeho oře poznáte pouze při rozdílu deseti a více bodů, stejně tak u zbrání nezáleží ani tak na míře poškození, jako spíš na tom v jaké rychlosti ránu zasadíte. Questy nejsou nijak zvlášť promyšlené a jejich plnění mě bavilo asi tak jako práce obchodníka.

Mount & Blade je po všech stránkách nedokonalá hra, která má však na rozdíl od konkurence co nového nabídnout a není toho zrovna málo. Bohužel, kdyby vývoj pokračoval ještě alespoň rok, nabízela by toho jistě mnohem více. Za cenu (v době vydání) 799,- je to v konečném součtu přeci jen málo. Takto hra zůstala někde napůl mezi geniálním počinem a průměrnou nezajímavou hrou. A je to velká škoda.

Pro: originální pojetí v rámci RPG žánru, detailnost, fungující svět, VÝBORNÉ bitvy, jízda na koni, mnoho možností vyžítí, nekonečná hratelnost (pokud o to stojíte)

Proti: absence příběhu, nezajímavé questy, nedodělanost titulu, chyby ve hře, použití střelných zbraní v akci, management party


Celkové hodnocení komentáře: +13 (+15/-2)

Dreamkiller

30

Málokdy jsem se přemáhal hrát tak jako u tohoto titulu. Zvědavost je špatná věc! Nutí vás dělat věci kterých budete často litovat, třeba hrát tuhle koninu a doufat, že se z ní vyklube něco jiného než stokrát viděné béčko. Přiznám se proto rovnou, že jsem hru nedohrál. Námět není bůhvíjak originální, ale zajímavý určitě. V roli křehké psycholožky s minigunem v rukou krmit olovem fóbie v hlavách klientů? Tak to zní fakt "kůl", supr, jdeme na věc.

Problém první - technická stránka. Grafika je opravdu obstarožní a jediné co ji vytahuje z hlubin podprůměru jsou světelné efekty a nasvícení scén, které mi připomělo starý dobrý Bioshock. Však také všechny oficiální screenshoty jsou přímo zaplavené osvětlením, ale nenechte se zmást. Těchto efektů si ve hře užijete hodně málo. Úrověň textur se pohybuje někde mezi rokem 2001 - 2004 a při hraní jsem si všiml snad jen dvou docela kvalitních. Zničitelnost prostředí by se dala nazvat slovem jednofázová. Tím chci říct, že když zapálíte gauč, poškodí se úplně stejným způsobem jako když to do něj napálite bleskometem nebo brokovnicí. Na nějaké poškození světel nebo oken rovnou zapoměňte.

Problém druhý - design levelů. Čekal bych opravdu něco inovativnějšího než boj v lokacích nápadně podobným těm z Painkillera, zvlášť pokud se jedná o sny. První slušný level je tuším pátý, ve kterém se mi líbilo hněd několik milých překvápek - seskakování po obřích klávesách, otevírání dveří vedoucích do naprosto odlišného prostředí, či koridor končíci obří klíčovou dírkou ze které na vás koukne o nic menší šílené očko a rychle se ztratí. První levely jsou ovšem nudné a obyčejné.

Problém třetí - zbraně. Vaší primární zbraní je magie, tedy prázdné ruce ze kterých srší oheň, popřípadě tlakové vlny. S tím si lze chvíli vyhrát, ale po čase to už chce masivnější způsob likvidace nepřátel. Debilnější způsob sbírání zbraní jsem snad nikdy neviděl. Nést u sebe totiž můžete jenom dvě, přičemž vaše magické schopnosti se také počítají, takže pokud je chcete použivát, nést už můžete pouze jedinou zbraň. Tu můžete získat či vyměnit (odhodit ji nemůžete) jen na místech k tomu určených, zkrátka naběhnete na tento statický powerup a seberete zbraň kterou nabízí. Přitom přijdete ovšem o tu kterou momentálně držíte v ruce, což se vám asi milionkrát omylem povede při ústupu a to fakt není milý. Mimo to jsou zbraně krutě nevyvážené a jejich upgrade je neznatelný. Osobně jsem použivál výhradně brokovnici a minigun. Ostatní nemá cenu ani sbírat. Další něpeknou věcí je, že i když pálíte z minigunu nebo bleskometu ostošest, dění na obrazovce se přibližuje efektu střílení z malorážky v Hunting Unlimited. Slabé efekty, slabé zvuky, žádnej vodvaz.

Problém čtvrtý - nepřátelé. Když pominu fakt, že některé příšerky se nápadně podobají těm ze Spore (hlavně ještěrky ve třetím levelu) tak je typů nepřátel celkem dost a i když se některé v prvních levelech opakují, každý další level na vás vrhne převážně záplavu nových. Problém nastává ve chvíli, kdy se vás vrhnou nepřátelé ze dvou dimenzí. To znamená, že na vás útočí všichni ale vy můžete pálit jen po těch z dimenze ve které se právě nacházíte (což je vážně strašně fér). Takže pro likvidaci těch druhých musíte skočit do ohnivého portálu, který vás přenese do druhé dimenze (tady už můžete pálit po všech z obdou dimenzí, oni po vás samozřejmě opět také) a než vám vyprší mana, musíte najít další ohnivý portál který vás vrátí do první dimenze. Pokud tak neučíníte a mana vám dojde, začne vám hra velmi silně ukrajovat životy. Poprvé tenhle systém neurazí, ale postupně se s nim setkáváte čím dál více až se stane standardem v každé aréně. A to už je fakt na hlavu. Takže když se k tomu připlete ještě krvavej mód berserk, kdy se zrychlí váš pohyb i účinost vašich zbraní, ale odbarvní se vám obrazovka a nepřátelé vidíte všechny rudě, je v tom teprve dobrej maglajz. Další blbostí je respawn nepřátel. Někteří se vám bez problému snesou ze stropu za záda, jiní vstávájí z lůžek, či se rodí z určitých míst, která jsou potřeba zničit. Nečekejte ovšem že vám hra v tomto případě dá vědět, takže když jsem poprvé narazil na level s tímto způsobem nekonečného množení nepřátel, chvíli trvalo než jsem si uvědomil, že ty jatka trvají už nějak sakra dlouho. Sranda je, že i když v dalších kolech se už nepřátelé většinou respawnují nahodile a v omezeném počtu, vy stejně paranoicky běháte po aréně a hledáty jejich respawnpointy.

Na závěr bych snad ještě dodal, že atmosféra hry balancuje někde mezi Painkillerem a Serious Samem, takže není ani hororová, ani vtipná. Líší se level co level a odborně bych ji nazval slovem trapná a melancholická. Vzít nápady ze všech, bylo by to tak na dva slušné levely. Prošel jsem více jak 2/3 hry a zarazil jsem se u bosse, kterému vždy ukrojím všechny životy až na jeden jediný poslední. Nevím jestli si ten jeho poslední bod musím vydobýt desetihodinovou střelbou, nebo jinak, ale misi jsem opakoval 15x a normálním způsobem to teda určitě nejde. Doporučuji se hře vyhnout a oprášit raději starší klasiky. Než prožívat tyhle sny, to už je lepší nespat.

Pro: zhruba od poloviny zajímavější levely, hodně typů nepřátel, světelné efekty a nasvícení některých míst

Proti: několik let stará grafika, příšerný způsob sbírání zbraní, nevyvážené zbraně, první polovina levelů, respawn nepřátel


Celkové hodnocení komentáře: +16 (+16/0)

Microsoft Flight Simulator 2002

80

FS 2002 byl prvním freeformovým leteckým simulátorem s jakým jsem měl tu čest. V roce 2001 to byl pro mne takový menší zázrak, však považte jaká to byla změna oproti standartním leteckým simulacím rozprostřených na několika km2 žluté textury. Mít k dispozici celou ze satelitnich snimku otexturovanou planetu! Člověk se musel cítit prostě jako bůh. Solidní nabídka letadel, tisíce letišť po celém světě, létání ve dne - v noci a za volitelného počasí. Škoda jen že v séri FS jsou mezi díly FS 2000, 2002, 2004 a X v podstatě jen kosmetické změny a není důvod proč je vlastnit všechny. Je to pořád samé s minimem změn, jen s násobkem hardwarové náročnostni.

Pro: mnoho letadel, mnoho letišť, mnoho misí, mnoho reality, mnoho možností a mnoho hodin zábavy :)

Proti: málo změn oproti předchůdci, stále dost plochý povrch a tradiční náročnost na hardware


Celkové hodnocení komentáře: +4 (+4/0)

Dogfight: Battle in the Skies

70

Freewarový titul Dogfight rozhodně má na to aby překvapil, minimálně přímo fanatickým množstvím dostupných železných ořů, kteréžto vám spolehlivě vyrazí dech. O strojích ze Star Wars ani nemluvě. Zkrátka německá preciznost. Problém nastane ve chvíli, kdy se snažíte ve hře najít nějaký smysl, který by vás nutil v singlu hrát dál. AI protivníků není vůbec špatné, některé manévry v jeho podání vypadají výborně a stejně jako vy i protivník udělá občas chybu, ale absence jakékoliv postupové hry je v tomto případě téměř neodpustitelnou chybou. Arén pro hraní je málo a brzy se okoukají, stejně tak grafická stránka hry není právě nejpohlednější. Na druhou stranu, výborná multiplayerová hratelnost vytahuje Dogfight z bahna zapomnění a pokud bych měl hodnotit pouze hru více hráčů, nedostala by se hra pod 90%.

V rámci freeware titulů by se dalo uvažovat o hodnocení větším, ale bohužel je hra zjevně zaměřená na hru dvou hráčů a v singlu je hratelnost v podstatě o ničem. 70%.

Pro: množství letadel a výzbroje, rozdílnost strojů, velmi zábavný multiplayer

Proti: velmi zábavný je POUZE multiplayer, chybí kampaň, málo arén, horší grafika


Celkové hodnocení komentáře: +2 (+2/0)

Spider-Man: Web of Shadows

--

Předem upozorňuji, že se hodnocení nezúčastním, protože jsem za několik desítek minut hraní viděl z obsahu hry asi tak celé 1%. Ne že bych se zasekl hned za první překážkou, důvod mého zákysu byl trochu jíný. Kdybych měl hodnotit jedinou věc, kterou jsem ve hře poznal, totiž samotný Spider-Manův pohyb po městě, dostala by ode mě hra totálních 100%. Kam se hrabou předchozí tituly, kam se hrabe Prototype, Hulk, Transformeři a ostatní supersilní magoři bořící města. Ty pohyby, skákání, plachtění, padání, přitahování, spouštění a kroužení mezi mrakodrapy v otevřeném a pekně zpracovaném New Yorku jsou tak ladné a přirozené, že si hra přímo říká o dlouhé chvíle blbnutí a dovádění. A u toho jsem také (radši) skončil. Až poletíte z největšího mrakodrapu volným pádem vsříc zemi a na poslední chvíli vystřelíte pavučinu a zhoupnete se obloukem těsně nad hlavami civilistů za jejich uznalého potlesku, pochopíte co je na tom tak krásného :).

Celkové hodnocení komentáře: 0 (+2/-2)

ByteAlity Tower Defense

90

Skvělá věžovka, která se svou jednoduchostí a hratelností staví na absolutní špičku svého žánru. Grafika je velmi prostá, ale pěkná a přehledná. 120 úrovní opravdu jen tak za jedno odpoledne neprojdete a rozhodne se nedá nepozastavit nad rozmanitostí nabízených map a obraných věží. Pokaždé uplatníte jinou taktiku a věřte, že spoustu kol budete muset kvůli vysoké obtížnosti opakovat i více než jednou. Problém nastane ve chvíli kdy se zaseknete, stejne jako já. Jsem téměř u konce a za boha nemohu dát jednu mapu, takže kdyby se někdo prokousal všema úrovněma, dejte vědět :).

Pro: příjemná grafika, efekty, možnost hrát v okně, spousta úrovní a obraných věží, jen tak se neobehraje, editor

Proti: úrovně s dlouhým časovým limitem, kdy musíte volit vyčkávácí taktiku (nuda), editor je přístupný až po dohraní všech levelů (a to není prdel)


Celkové hodnocení komentáře: +5 (+5/0)

Freelancer

Dohráno80

Vždy mne fascinovaly herní simulace - zvláště pak ty vesmírné. Už od dob trápení se s Elite na C64 mi téma svobodného vesmíru, ve kterém můžete téměř vše, připadalo velmi vzrušující a zajímavé. Kdo by nechtěl být pašerákem Hanem Solem, kapitánem Jamesem T. Kirkem nebo průzkumníkem Davidem Bowmanem z 2001: Vesmírné odysei? Freelancer nabízí opravdu hodně volnosti, ale ta je vám jednoduše k ničemu. Je to jako u kterékoliv tzv. freeformové hry. Chvilku si zablbnete, ale nakonec se stejně vrátíte k příběhovým misím, protože ty jediné zajištují postup vpřed a pár hodin na to všechno spolu s příběhem končí a vy víte, že vás už nic nového nečeká..

Freelancer, stejně jako žádná jiná hra, není vyjímkou. Na druhou stranu je titul kvalitativně velmi vysoko ve svém žánru a nabízí vše co od něj můžete čekat (viz. Pro). Ve své době nejlepší volba pro milovníky vesmírných simulátorů má dnes již své nástupce, přesto nabízí vyváženou hratelnost a solidní přístupnost pro neznalé žánru možná i víc než novější tituly. Zasloužených a časem prověřených 80%.

Pro: hratelnost, příběh, velikost vesmíru, slušné technické zpracování a efekty, nízká HW náročnost, multiplayer

Proti: lineární části hry při potřebě levelovat pro postup ve hře = stále stejné mise, lodí mohlo být na výběr víc


Celkové hodnocení komentáře: +13 (+13/0)

Hidden & Dangerous 2

Dohráno90

Když se podívám na datum vydání tohoto titulu, nechce se mi ani věřit jak ten čas utíka. To už je vážně tak dávno? Pamatuju jako dnes když jsem titul nainstaloval a začal hrát. Ta atmosféra! Ty možnosti! H&D 2 není hrou pro každého a dokud jsem ji nezkusil, nevěřil bych že mně tak chytne. První díl mi přišel lehce zmatený a špatně hratelný, takže ke dvojce jsem přistupoval s trochou despektu. Tím spíš jsem byl překvapen. Smysl pro detail pánové z Illusionu už dokázali uplatnit v Mafii a stejně jako tam, i zde zachází do extrémů - počínaje výběrem postav s vlastní historií, přes neuvěřitelnou rozmanitost misí a detailností lokací konče.

Musím poznamenat, že hru jsem hrál a dohrál v roce vydání, takže si netroufám kritizovat technické provedení nebo český dabing (jako kolegové ve svých komentářích), protože v roce 2003 jsem hru považoval za více než nádhernou a her, které mluvili mou mateřštinou, jsem si fakt vážil. Co ale vytknout můžu, je podle mého názoru špatná volba první mise. Ne že by byla špatná ona mise, ale vysoká obtížnost leckoho mohla odradit. Já ten případ nebyl, ale kamarádi, kterým jsem musel misi dokončit, by mohli vyprávět. Tak trochu nostalgických 90%.

Pro: atmosféra, hratelnost, realismus, detaily, rozmanitost misí, RPG prvky, strach o život!

Proti: obtížná první mise, slabší AI


Celkové hodnocení komentáře: +17 (+17/0)

Dark Colony

Dohráno75

Dark Colony je jednou z prvních strategií do kterých jsem se (svého času) vážně zažral. Začalo to tuším někdy ve třetí třídě, kdy si spolužák z lavice začal do sešitu kreslit podivné roboty a ještě podivnější obludy. Když mi řekl o co jde, měl jsem okamžitě zájem a hru mi dokonce na nějaký ten pátek půjčil. Netrvalo dlouho a už jsme si kreslili do sešitu oba.

V té době pro mě strategický žánr existoval pouze v podobě budovatelské strategie Knights & Merchants a DC pro mě bylo takovou malou revolucí. Zde opravdu nebudujete složitou ekonomiku, neděláte cestičky od mlýnu k pekárně a nepřemýšlíte kolik má mít farma obilných políček. Zde existuje jen jediný zdroj bohatství, moci a síly. Těžba tohoto cenného pramene, který připomíná vyvěrající lávu z malé sopky, probíhá velmi primitivním způsobem a zjednodušeně se dá říct, že kdo dokáže obsadit a udržet víc sopiček (ne, to není sprosté slovo) má vyhráno. Ale zas tak jednoduché to mít nebudete.

Hra obsahuje dvě kampaně za obě frakce a také velmi podařený multiplayer, bez kterého by bylo DC sotva poloviční hrou. Každý hráč začíná se svou málo rozvinutou bází poblíž alespoň jednoho pramene. Hlavně na začátku hraje prim rychlost s jakou dokážete získat pro sebe další prameny. Od toho se začne odvíjet vaše strategie při budování základny, tvorby jednotek a také jejich upgradu. Co se týče jednotek, výběr už nemůže být lepší. Často budete váhat nad tím jestli a co momentálně koupit a nebo radši ještě šetřit na silnější jednotku. Další výhodou MP je voba rychlosti těžby, pokud se vám standartní zdá příliš rychlá či pomalá, není to problém změnit a uzpůsobit si tempo hry.

Síla tohoto titulu je i dnes stále hlavně v multiplayeru, který svou jednoduchou hratelností a přitom silným důrazem na promyšlenou taktiku má pořád co nabídnout. Ačkoliv mi Dark Colony rozšířilo obzory a do značné míry ovlivnilo můj pohled na strategické hry, nikdy mi tento styl hraní tak úplně nesedl. Když máte jednou rádi pomalé budovatelské strategie, těžko se přizpůsobíte těmhle rychlovkám - proto "pouze" 75%.

Pro: hratelnost, atmosféra, zpracování, videa, jednotky, upgrade, dvě kampaně, multiplayer!

Proti: strach z nadcházející noci :)


Celkové hodnocení komentáře: +14 (+14/0)

Diablo II

Dohráno90

Tak nevím, asi sem vyrůstal v jiném světě než ostatní. První Diablo bylo mou vůbec první zkušeností s RPG žánrem a jeho druhé pokračovaní se na dlouhou dobu stalo jeho symbolem. Podle některých zdejších komentů nabývám dojmu, že ani takový Might & Magic nebo KOTOR není RPG, ale nechme to plavat. Ještě za dob prvního dílu jsme s kamarádem ze školy snívali o kooperativním multiplayeru, tehdy to ovšem bylo nad naše osobní možnosti. Ale přání se nám přeci jen splnilo a nedávno jsme proseděli několik hodin u společného hraní Diabla II. Připoměl jsem si spoustu zážitků ze starých dobrých dob, kdy neznalost této herní legendy znamenala totální odcizení se od kolektivu vrstevníků. Nikdo a nic není dokonalé, takže i u Diabla II. jsou některé chybky a nedodělky. Například rozlišení 640x480 bylo už v roce vydání docela špatný vtip, nevyváženost hratelných postav přímo souvisí s obtížnosí hry a to není k hráči zrovna fér (s tím souvisí i rychlost dohrání titulu). Slovy klasika - co říci závěrem? Jsou hry a hry. Jedny už hrát v životě nemusím, ty druhé ano. Diablo II. patří do druhé skupiny.

Pro: různé styly hraní - různá povolání, tisíce předmětů, různorodé lokace, atmosféra

Proti: nevyváženost charakterů, občas stereotypnost, možnosti datadisku LOD měla obsahovat už původní hra, hlavně co se týká rozlišení a herního aktu navíc


Celkové hodnocení komentáře: +18 (+18/0)

Aquadelic GT

Dohráno80

Aquadelic GT je krásná svěží a odpočinková hra. V poslední době mě vytrhla z letargie svým originálním přístupem k věci a opravdu mi přišla k chuti. Herní doba není z nejdelších, ale hratelnost je výborná a v tom nejlepším slova smyslu zpátečnická. Připoměla mi spoustu dnes už zapomenutých arkádových závodů a her, které se dnes snaží vytlačit mnohem vážněji pojaté tituly.
Hra vás do ničeho nebude tlačit, nabídne vám docela velké množství nečekaných a příjemně zpracovaných činností nesouvisejícími jen se samotným závoděním. Třeba takové mezihry s hydroplánem opravdu stojí za to. Lokace jsou nádherně provedené a vážně máte pocit, že prostředí kolem vás žije. Hranice mezi arkádovým/realistickým jízdním (a letovým) modelem je vyvážená, takže i na šipkách je bez problému hratelná a ovládání je příjemné. Freeformové ztvárnění hře sedne a s trochou nadsázky jsou herní principy totožné s NFS: Underground 2. Za vyzdvihnutí stojí také nádherně zpracovaná voda, která je v jednotlivých lokací pokaždé trochu jiná a na detaily jako jsou nad hladinou skotačející delfíni budete zpočátku koukat s otevřenou pusou. Na druhou stranu, Aquadelic občas nezapře svůj freewarový původ a to poznáte hlavně na samotném menu hry, které je jednak ošklivé a také chybí popis ovládání. Naštěstí to není nic co by se nedalo zkousnout a vlastně i to ovládání je zcela intuitivní.
Zkrátka, za lidovou cenu cca 200,- Kč dostane plnohodnotný titul, který ačkoliv není příliš známý, dělá čest svým vývojářům a není problém se do jeho herního stylu (alespoň na pár dnů) zamilovat.

Pro: hratelnost, grafika, mezihry, svoboda, prostředí, tuning, detaily, soundtrack

Proti: herní doba, občas nevyvážená obtížnost závodů a pro někoho možná nuda


Celkové hodnocení komentáře: +8 (+8/0)