Poslední komentáře

Demo slibovalo arkádu s jistou dávkou "spoj tři" logického puzzlování pro získání převahy. Tohle je ale něco, co se ke konci druhého aktu zvedlo na v podstatě nutnost maximálního využití aktivních jednotek (logika), kterou ale zároveň kurví náhodný systém rozmisťování posil. No prostě na konci druhého aktu už to bylo víc o tom, že nepříteli se rozmístily posily blbě a mě dobře. A to je imho z hlediska herního designu těžká chujovina.

Jo a příběh, potažmo hlavně dialogy jsou tak neuvěřitelně retardované, že jsem se u nich hlavně v prvním aktu docela smál.

Ale jinak fajn oddychovka. Zkuste demo, je v něm asi půlka prvního aktu.

A já to dám chabě bodově. ^_^ Hodnocena asi 5x dohraná X360 verze, místama srovnávaná s půlhodinovým hraním pc verze na vysoké detaily, jak se říkává u nás v Taktovací Lhotě.

- Příběh je čupr. A je i čupr podaný. Vpodstatě s prvním "Previously on Alan Wake" do toho spadnete, ať chcete nebo ne. A to ještě dostáváte spoilery lomeno doplňující informace k příběhu z válejících se stránek, což je taky čupr.

- Grafika je čupr. Na pcčku je hezčí, ale každý druhý pcčkář kvůli ní pyskuje. Já jsem se kochal nádhernými scenériemi za dne a bál se tmy v lese. A to sem měl míň ostrý textury, míň vodnatou vodu, míň zatrávovaný louky, míň čitelný nápisy... a stejně to bylo čupr.

- Akce je čupr. Většinu času stejná, ale furt čupr. Akorát někdy to změněj na - tady budeš mít kvér a žádný světlo, a tady budeš mít pro změnu spoustu světla ale žádný kvér. Jo a tady místo tebe bude střílet pomocník. Dobře, někdy budeš střílet s nim. A tady musíš skákat. A támhle budeš bloudit, dokud nenajdeš čudlík, co otevírá dveře. Což je čupr.

- Čupr taky je, když si mnohem víc vážíte světlice, než nějaké ultrabrokovnice. Ono tam vlastně celkově moc kvéru neni. U sebe můžete mít 4 druhy zbraní, z toho brokovnic a "granátů" je víc druhů. Ono tam je vlastně i málo druhů nepřátel. Velkej týpek, malej týpek, slabej rychlej týpek, neviditelnej týpek, vrány a lítající bordel. Ale stačí to.

- Ale úplně nejvíc čupr je, že i když ste jen v lese a v různých stavení v lese a v malym městě a různých stavení kolem města... že to vypadá strašně opravdově. A hezky. V cvokhauzu bych klidně bydlel. A do lesa by mě za tmy nikdo nedostal.

- Ovládání je na konzoli v pohodě a na pcčku sem taky žádný problém neměl. Zase pyskování pcčkářů, že kamera lítá ze strany na stranu... yeah... ta strana se dá dokonce i manuálně vybrat. Düh.

- Čupr je zpomalovací uhýbací kamera. Viděná po milionpátý už moc ne, ale stejně čupr náprd. Plus jsem si všiml, že během zpomalovačky jste nesmrtelní, což se mi párkrát hodilo.

- Rádio, hudba, Night Springs a celkově věci v televizi a kecy okolo, všechno děsně čupr. Praskání dřevěného mostu, burácivé zvuky těžkých průmyslových monstrózností, výstřely, vrány, všechno čupr. Akorát auta znějí jako prdítka. A blbě se ovládaj.

- Finální souboj je lehkej

- X360 verze nemá dlcčka :(

- Hele nebudu ti lhát, můžeš si pyskovat, jak je ta pc verze lepší, a přitom horší, ale stejně je to čupr.

Horory nemusim. Alan Wake byl hodně dobrý, třebaže první dojmy se nesly v duchu "solidní AAA tituly, ale nic pro mě." Příběh je poutavý, dobře dávkovaný a spolu s nádhernou přírodou je největším tahákem téhle hry. Bojové mechanismy mají svoje chybky, ale i tak jsou docela chytlavé.

Mínusy. Příroda a vůbec prostředí v Alan Wake vypadá prostě kouzelně, malebně, ale technická úroveň (kvalita textur, shaderů) je na dnešní poměry tak nějak meh. Navzdory tomu se mi hra v kritičtějších situacích nehezky škubala a i když se pomalu smiřuju s tím, že GTS250 asi už vážně zastarává, Alan Wake prostě nemá tak vysokou technickou kvalitu grafiky, aby si mohl dovolit se na mém stroji škubat a já to bez keců ignoroval.

Jeden z momentů, kdy se hra škube fest, bývá použití světlice. Což jen zhoršuje skutečnost, že přes světlo a kouř světlice je celkem hovno vidět a než se zorientuju, světlice zhasne.

Manželka hlavního hrdiny má (asi jako jediná postava) docela mizerný dabing a některé její fráze jsou podané tak blbě, že v tu chvíli spolehlivě zabijou jinak velmi solidní atmosféru. Hlavně na začátku ta kráva mele tak často, že si člověk říká, proč si proboha autoři nenašli nějakou schopnější herečku, nebo aspoň tuhle nějak nedokopali k přesvědčivějšímu výkonu. Navíc to znamená, že Alanovo odhodlání napříč hrou jako hráč tak docela nesdílím... no prostě pěst na oko.

Co je docela fajn, je dávkování munice - na nulu jsme se sice nedostal snad nikdy, ale pocit "jestli za chvíli někde nenajdu munici, tak budu muset zdrhat" jsem měl relativně často, často jsem nešel prozkoumat nějaké zákoutí z obavy, že mě případný extra konflikt s nepřítelem připraví o zbývající munici, a sekcí beze zbraně je tu konec konců taky dost.

Vůbec ten pocit čas od času radši jen zdrhat za světlem někde tam daleko v mlze se tu vyskytuje a pocit je to velmi fajný. Stejně tak průzkumy budov, spolupráce s jinými postavami a jiné veselé kratochvíle - gameplay se snaží být více či méně variabilní napříč hrou a i když přepadení v lese je tu určitě typickou situací v téhle hře, nedá se říct, že bych tu viděl stereotyp.

No, moh bych vyčíst pár dalších negativ: ptactvo občas útočí moc rychle za sebou, "rozsvítit" rychlé, poloviditelné nepřítele trvá dlouho a je to nepřiměřený vopruz, protože nebezpeční jsou snad míň, než tuctoví maníci. Sem tam grafický bug. Blbá poslední kapitola, kde se většinu času vlastně jen jedete autem.

Ale navzdory všem jeho chybám jsem se nakonec rozhodnul mu plesknout (slabých) 90. Zajímalo mě, jak se bude příběh vyvíjet dál. Bavilo mě bloudit lesem, prozkoumávat zapomenuté budovy. I likvidace nepřátel byl většinou zábavná. Alan Wake je sympaťák. Reálie vypadají tak nějak přirozeně - ani drsňácky, ani jakkoliv politicky korektně, jako skoro všechno v posledních letech. Bylo to takové... no... oldskool. Ne po stránce hratelnosti, ale atmosférou určitě.

Nějak jsem prostě hrál a najednou vidím, že mě to baví, že vývoj události mi nepřijde dementní a že uznale pokyvuju hlavou nad nejednou situací, kterou si pro mě autoři přichystali.

Než hra vyšla, tak jsem se těšil jaký to bude nářez, "vždyť přece pracují na tom id" jsem si říkal. No i videa a celá ta reklama vypadali tak slibně. A pak to přišlo...

Jako první mně do očí bouchlo to neustálé loadování textur, radši jsem si i zkontroloval, jestli nemám na monitor připojené PSko, ale nic takového se bohužel nestalo. Cel-shade grafika mně naproti tomu celkem příjemně překvapila. Carmackovi megatextury vypadaly úchvatně. I když Vysoká skaliska a monumentální panoramatický obroz jsem už viděli ve více hrách, tak i přezto to na mně dělalo nikdy nekončící cinematický dojem. Textury interiérů však - jak už tu zmiňovalo pár lidí - nestáli zhola za nic. Když jsem se snažil najít vchod do krámu s nábojema, tak se mi ho povedlo 5x oběhnout než jsem ho vůbec našel. Celkově v této hře ubírá texturám přílišná konzolovost. Co se však musí pochválit je dabing a mimika postav.

Samotná hra jakožto akční střílečka obstála na dobré úrovni. Neutuchající chtíč k zabíjení všeho živého mne hnal stále kupředu a nad ničím jsem se dlouho nezastavoval. Design některých destinací jde však mnohdy mimo moje chápání a nejednou jsem se ve hře pěkně zamotal. S obtížností hry si autoři mohli taky více pohrát. Na nejtěžší obtížnost jsem za celou hru dlouhou zhruba 11 hodin zdechl všehovšudy 10x, pokud nepočítám oživování nanotrity. Co se týče zbraní tak ty byli řekněme prakticky nahovno. Zkoro všechno se dalo zabít bumerangama a když už ne tak s sebou vždycky stačilo nosit pár náboju do raketometu nebo elektronické náboje do automatky pravomoci.

Minihry, kterých tato hra obsahuje celkem dost byli zbytečné, nezáživné a nudné. Závody nevyjímaje, ty se ale nedali celou dobu ignorovat a pár jsem si jich byl povinen zajet.

Celkově mi hra připadla jako prostornější koridorovka. No co si budem, vedlějších úkolů tam je opravdu po skromnu a i ta hlavní linka neni nijak extra dlouhá. Neviditelné textury vás nedovolí spáchat ani dobrovolnou sebevraždu. Člověk by dokonce řekl že když už to napálí raketometem do skříně, že se s ní něco stane... škoda rakety která padne vedle.

Jedno se musí ale lidem z id uznat. Hra až na počáteční graficko-technické problémy neobsahuje žádné bugy, nebo jsem si žádných nevšiml.

Sečteno podtrženo mně hra bavila, ale znovu ji hrát nebudu.

Kdybych měl porovnávat FreeCell se Solitairem, tak se touto karetní hru bavím ve volných chvílích raději. Možná to je tím, že ji kdysi dost často hrával můj otec a já jsem od něj odkoukal pravidla hry a sám jsem to poté hrával také. Na Solitair jsem vlastně přišel až mnohem déle. V současné době ji s oblibou hraji hlavně ve chvílích nudy na mobilu.

Oproti Solitairu je hra o něco obtížnější, hlavně z toho důvodu, že můžete najednou přesunout maximálně pět karet (pokud tedy nemáte prázdný některý z osmi sloupeců s kartami) a čím více si zaplníte odkládací plochu kartami, co se vám nehodí, tak tím jich můžete přesouvat najednou ještě méně. Takže musíte tahy promýšlet dopředu, aby nedošlo k tomu, že musíte hru začít znovu.

Je to vlastně skvělá logická, karetní a oddychová hra na zabití pár minut nudy a pokud ji nehrajete moc často nemůže vás omrzet a vždy se k ní budete rádi vracet.

Sacred byla moje druhá a zatím poslední hra ve stylu fenomenálního Diabla. Hru jsem si pořídil díky tehdejším kladným recenzím na různých serverech. Jako už párkrát předtím jsem se zase spálil. Alepoň jsem Sacred dojel dokonce. I když, nevím jestli bych se tím měl vytahovat.

Navolil jsem si bojovníka a obtížnost normal (nebo nějakou tu né úplně nejtěžší). Ze začátku to vypadalo dobře. Rubal jsem se dvěma zbraněma a s první schopností dvojitého seku. Úkoly byly klasika žánru, nic originálního, ale zároveň neurážely. Já, jako správný prohledávač mám ve zvyku všechny rpg tak dlouho prohledávat, dokud na mapě neobjevím každou čárku a nesplním každý úkol. Možná tím jsem si hru zkazil.

Už brzy zjistíte, že úkoly se pořád dokola opakují. Nepřátelé jsou pořád stejní. Jízda na koni je strašný opruz a v boji je to strašně neefektivní. Asi tak v polovině hry jsem zjistil, že stále používám dvojitý sek (párkrát vylepšený) a k přežití mi to bohatě stačí. Předměty a zbraně jsou strašně nudné. Žádný unikátní předmět, na rozdíl od Diabla, si prostě už nevybavím. Velmi doporučuji si hru nastavit na nejtěžší obtížnost, je strašně jednoduchá. Hrou jsem se mořil asi tak 30 hodin ( po patnácti mě to přestalo bavit). S nadějí, že nastane nějaký zvrat, či nějaká gradace. Nic, hra najednou skončila a vyšuměla. Teď po nějakým roce už vůbec nevím o co šlo. Jo, bosse jsem udolal dvojitým sekem, a ani jich nechtěl moc.

Nevim, možná jsem jenom blbej ortodaxák, ale Diablo je jenom jedno a tohleto mu nemůže konkurovat.

Adventura Hovnivalove (aka Komix) vysla v dobe, kdy nejaka ceska hra vychazela kazdy mesic (Horke Leto, Edna, Boovie, Leto s Oskarem, Turbo Speedway, Oil Empire etc.), cesti vyvojari tehdy doslova bombardovali trh ve snaze navazat na uspech Draci historie, ale doba uz ponekud pokrocila a naroky na kvalitu se trochu zvetsily. Ceske hry si tehdy v podstate konkurovaly navzajem, coz v situaci, kdy si originalni hru koupilo 5% hracu, nevestilo nic dobreho. Tehdy uspelo jedine Horke Leto, ostatni vydane hry upadly do zapomeni a skoro nikdo je nehral.

To byl i pripad Hovnivalu, chvili jsem je tehdy behem zlatych devadesatek hral, ale krome odporne grafiky a segmentu z brouci rise mi v pameti moc neuvizly. V soucasnosti, kdy prozivam mensi herni krizi, jsem se je proto rozhodl oprasit. Hra zacina vpravde masivnim intrem, ktere by ze vseho nejvic potrebovalo akutni zasah strihace a dramaturga. Behem nej sledujeme jakehosi typka z typicky ceskeho mesta Gotham city (duvod pojmenovani mi jaksi unika) na zdlouhave ceste ze skoly domu, kde se cely prevlece (opet za nonstop asistence vtirave kamery) a jde ven jezdit na skejtu. To jsme opet nuceni nekolik minut sledovat, aby pote pri ceste domu (tentokrat jiz pouze textove info) vlezl do nejakeho domu, ve kterem ho vcucla komixova kniha. Fajn, intro jsme pretrpeli, zacina hra. A jaka! Autori Hovnivalu opravdu vedeli, jak potencialni hrace odradit, po nicnerikajicim intru totiz hra zacina rovnou v momente, kdy hrace silne omezuje casovy limit a adventurni problem, zahrnujici pixelhunting a nekolikere klikani na misto, kde by jiz nemelo nic byt, coz je jeden z nejpodlejsich triku, ktery v adventurach existuje (nebo spis existoval). K tomu vsemu hrac musi pretrpet doslova prisernou grafiku, ktera nebezpecne pripomina nechvalne proslulou Misi Quadam. Po vycerpavajicim zneskodneni uvodniho problemu (nakonec klasicky za pouziti navodu, aneb jak si hned zkraje zkazit hrani) se hra nicmene zlepsuje a da se hrat.

Hovnivalove jsou rozdeleni na 4 casti, prvni, ve ktere hrac ovlada soukromeho detektiva, je relativne rozsahla a neni moc zabavna. Druha cast z rise plysovych zviratek je zase smesne kratka, ale je treba ocenit originalitu nametu, ac je dost infantilni a me moc nebavil. Nasleduji slavni Hovnivalove, tato cast je opravdu originalni a vtipna, bohuzel vsak opet velmi kratka (cca 6 obrazovek a stejny pocet predmetu). Po defakto freewarovych segmentech prichazi posledni a konecne jiz patricne dlouha cast z nedaleke budoucnosti. Trochu mi svou naladou pripominala Nightlong, ale hratelnost opet trochu pokulhavala, autori zde myslim jiz prehnali svou snahu davat vsechny predmety do odpadkovych kosu (adventurni klise, ze ktereho si delal legraci uz Al Lowe v prvnim Larrym) a nutnost klikat na aktivni mista nekolikrat, aby z nich hrdina vyhrabal nejaky ten zivotne dulezity predmet.

K technicke strance neni moc co dodat, grafika je strasliva, nemam nic proti komixovemu stylu, ale grafik Centauri proste neumi moc malovat. Hudba je prumerna, nic extra. Za zminku ovsem rozhodne stoji dabing, prekvapive ovsem v kladnem slova smyslu. Podle vseho je amatersky (prinejmensim o nem neni zadna zminka v jinak ultrainformativnich credits), ale pusobi uveritelne a mnohdy mnohem lip, nez rada ceskych profesionalnich hernich dabingu. Zejmena daber hlavniho hrdiny je velmi dobry. Kdybych mel vsak Hovnivaly zhodnotit, tak mi vychazi jako jasny prumer (samozdrejme s klasickou kladnou prirazkou pro ceske projekty, i kdyz do ceske sceny neprinesla nic noveho a zapomelo se na ni), hra je misty zabavna, ale misty i nudna a frustrujici. Autori se mozna meli plne soustredit na segment s Hovnivaly a zbytek vypustit.

Bublina se nafukuje. Alan Wake přichází. Ve velmi pěkném grafickém kabátku. A to je také jediné výrazné pozitivum celé hry. Zbytek se příliš nepovedl. Přestože pár dobrých a neotřelých nápadů hra přináší, tak neustálé opakovaní jejich potenciál velmi rychle zabíjí. Alan Wake je hrou, u níž autoři vše vsadili na jednu kartu. Příběh. Zpracování je dobré. Horší je to už s jeho kvalitou. Prázdné emoce, chladný přístup, nízké napětí. Navíc po příběhové stránce se toho zas až tak moc neděje. Základní podstata je jasná od první kapitoly. Od třetí jen to jen nastavovaná kaše. Překvapivé momenty prakticky žádné, pořádný zvrat chybí. Naopak hra od začátku vrství jedno otřepané klišé za druhým.

Při jízdě lanovkou je už dopředu jasné, že se v půlce cesty zasekne/zahoupe, udělá trapné bububu…a jede se dál. V parodických akcích možná, ale ve vážně míněném počinu to nepůsobí dobře. Vymyslet něco lepšího ale v Remedy evidentně nejsou schopni. A tak se trapná bububu lanovková scéna ve hře ještě jednou zopakuje.

Rozpačitý dojem z příběhové části nezachraňuje ani akční složka. Alan Wake sice na první pohled vypadá jako zdravý mladý muž, ale opak je pravdou. Evidentně má jen jednu plíci, protože po pár metrech běhu se musí v předklonu hluboce vydýchávat. Před nepřáteli se tak velmi špatně utíká, přestože četné rady na nahrávací obrazovce říkají, ať to hráč zkusí. Zkusil jsem. Ve většině případů to prostě nejde. Na některých místech musí být dokonce všichni nepřátelé do jednoho zabiti, protože hra se neuloží ani když se Alanovi podaří dobelhat na druhý konec mapy.

Hra disponuje nejhorší kamerou, kterou jsem v 3rd akcích viděl. Neustále podivně šilhá ze strany na stranu úplně někam jinam než chci a postava Alana překáží ve výhledu. Už obyčejná chůze nepůsobí dobře a souboje s více nepřáteli jsou často nepřehledné. Zábavu v otravu také mění hodně špatně rozmístěné checkpointy. Souboje s nepřáteli jsou nudné. Kromě pistole je totiž nutné používat i baterku. A baterky v baterce nic nevydrží, takže je nutné neustále něco přebíjet/dobíjet. Stejně jako světlice, které po pár vteřinách zhasnou. Zabíjení nepřátel navíc nemá žádnou variabilitu, protože musí být zabiti pokaždé naprosto stejným způsobem. Posvítit, zastřelit. Nuda.

Po chvíli hraní je příběh odstaven na vedlejší kolej a ze hry se stane jen obyčejná akční hra. Chození po lese, který je pořád stejný. Občas bouda, sem tam chajda. Zabíjení nepřátel, kteří jsou pořád stejní. Přestože je hra rozdělena do kapitol, tak zásadní rozdíl mezi nimi není. Zapamatování hodná lokace chybí. V designu absolutně nezáživného prostředí jsou Remedy mistři už od dob Max Payna a v započaté tradici úspěšně pokračují. Jediná opravdu zábavná část hry se odehrávala na Andersenovic farmě. Zbytek se ztrácí v šedi neustálého opakování už známých principů z první kapitoly. Vrtulníková/přehradová pasáž jen prodlužuje agónii nápadového zmaru. Poraz nepřátele, přežij útok. Pořád dokola. Z nekonečných vln nepřátel v nekonečném lese jsem měl skoro pocit, že hraji nějakou „pejnkilerofku“ a ne hru, v které má být příběh na prvním místě. Z předpřipravené scenérie je vždy dopředu jasné jestli se objeví ptáci, naběhnou sekerníci nebo začne lítat bordel vzduchem. Bát se není čeho.

Trocha vzruchu a zajímavějších lokací se dostaví až v poslední třetině hry, ale to už hru z průměru nevytáhne. Poslední kapitola je prachsprostá překážková dráha, která slouží jen k natažení krátké herní doby. Chvilku vrm vrm, chvilku pif paf. Nic nového pod sluncem. Skoro jsem zapomněl, o čem to vlastně bylo. Gradaci hry postavené na příběhu si představuji jinak než probíjením se přes zástupy nepřátel.

Bublina splaskla. Alan Wake odchází. Chtěl mě opít rohlíkem v podobě zajímavého příběhu a netradičního zpracování, ale příliš se mu to nepovedlo. Přesto jedno zásadní poselství si z něj odnáším. Baterky od Energizeru nebrat!

V posledních letech se stále více mluví o indie hrách, do kterých patří i S.P.A.Z. A co budu povídat, opravdu má něco do sebe.

Ač jsem si zpočátku myslel, že příběh v takovéto hře nemá co dělat, musel jsem postupem času přehodnotit svůj názor. Nebudu jej popisovat, nicméně celkově vzato je příběh docela chytlavý a plní jednu z důležitých funkcí, což je motivace hráče k tomu, aby se mu vůbec chtělo postupovat hrou dále.

Grafickou stránku hry mohu jedině pochválit. Krásně zpracované 2D prostředí viděné shora je opravdu efektní a lodě...ty lodě! S nostalgií jsem si vzpomněl na stařičkého Raptora, protože nápaditost, se kterou jsou ve S.P.A.Z. navrženy lodě, se té staré klasice opravdu dokáže vyrovnat.

Zvukovou stránku považuji za velice dobrou, ovšem bez výtky se neobejde. Někdy, když hráč zničí nepřátelskou loď, se ozve řev kapitána oné ničené lodi...a je hrozně nahlas. Nechutně nahlas. Jako kdyby vám někdo řval do ucha. Když se mi to stalo poprvé, v jedné chvilce jsem dostal nenadálý strach o své spodní prádlo...tak nahlas to bylo! :))

Poněkud povznášející pocit ve mně budil smysl pro detail, který je v celé hře velice znát. Je znát na grafickém zpracování, to ano, hlavně je ale znát na herních mechanikách. Takové vyzbrojování lodí se pro mě stalo nebývale zábavnou záležitostí a ty desítky dílů dokáží opravdu s finální efektivitou lodě udělat divy.

Potěšilo mě, že hráč prohraje pouze pokud je mu zničena mateřská loď. Ta má totiž úlohu jakési výrobny, protože právě ona kompletuje lodě, které nakonec hráč s až třemi AI parťáky řídí. Ovšem nic není zadarmo, a tak je nutno sbírat posádku a REZ, aby bylo z čeho stavět

Pokud si ale člověk myslí, že s po okraj REZem naplněnou lodí bude vyhrávat závody, tak se šeredně mýlí. S přibývající váhou se totiž loď stává stále méně ovladatelnou, a pokud si fofrem hráč nekoupí plány na lepší motor, bude pro rychlé nepřátele o hodně snazší rozstřílet jeho pomalou kocábku.

A máme tu další provázání - lepší motor potřebuje více energie! Takže šup, Pepo, sežeň si i reaktor, jinak sice budeš létat rychle, ale jednou vystřelíš z laseru a všechnu energii potřebnou ke střílení máš fuč, protože na její pomalejší doplňování účinkuje právě lepší motor. A když jsme u toho, je třeba si rozmyslet, jestli slabý motor opravdu utáhne masivní pláty pancíře...a jestli slabý reaktor utáhne silné štíty...nebo bude lepší vsadit na dalekonosné rakety?

Takových věcí je tu hrozně moc, takže už asi nemá cenu se u nich zdržovat - a proto přejdu k výzkumným bodům. Za plněné mise a za zničené lodě hráč získává data, což jsou vlastně zkušenostní body. Při získání specifického objemu dat se hráči zvýší úroveň a dostane k dispozici tři výzkumné body. Do hry to vnáší důležitý rozhodovací prvek - totiž s body vloženými do celkem dvanácti oblastí výzkumu se hráči nejen zvyšuje efektivita součástek z dané kategorie, ale zároveň potřebuje například vyzkoumat pátou úroveň posádky, jestliže chce střílet do nepřátel sebevražedné výsadkové moduly. Výzkumné body jdou samozřejmě vzít zpět, ovšem se stále zvyšující se penalizací.

Důležitou roli také plní tzv. specialisté. Mateřská loď Clockwork má určitý počet míst pro specialisty. Ti se ve hře náhodně objevují v záchranných modulech a dokáží velice zpříjemnit hru. Jejich vlastnosti, které se také odvíjejí od jejich úrovně, mají efekt na různé věci - například rychlejší stavba lodí, menší cena součástek, větší výnos REZu... Také je hezké, že specialisté rovněž získávají zkušenosti, a tak se jejich bonusy mohou až zdvojnásobit, nebo třeba mohou získat ještě nějaký bonus navíc. A až je nebudete potřebovat nebo najdete lepší, stačí udělat jedinou věc, která je tak oblíbená v seriálu Battlestar Galactica... "Throw em out the airlock!" :)) Jelikož je to doprovázeno získáním sumy dat podle jejich úrovně, tak proč ne, že? :)

Dost bylo chvály, podíváme se na černé puntíky. Je hezké, že galaxie je rozlehlá, ale protože jde pořád o to samé, velice rychle se dostaví stereotyp. Pořád stejné mise, pořád doplňování REZu, pořád probíjení se do dalších soustav. On je to asi jediný zápor, ale je dost podstatný. Než se totiž hráč dopracuje k nějakým zajímavým dějovým zvratům, které by ho přilepily zpět k židli, trvá to docela dlouhoou chvíli...dost dlouhou chvíli.

Takže: máte rádi 2D topdown střílečky? Z vesmíru? Propracované? Pak sáhněte po S.P.A.Z. Když překousnete stereotyp, dostanete zábavu na hezkých pár dní a důkaz, že indie hry mají co říct.

Když byl Alan „znovuohlášen“ pouze na konzole na netu se objevily pochopitelně nadávky. Na hru jsem celkem zanevřel a na každou novinku jako „vývojáři sami neví, jak Alan Wake skončí“ „Alan Wake nebude mít zase tak otevřený svět jak slibovali“ jsem jen hořce nadával. Neuvědomil jsem si ale jedno- remedy, remedy, REMEDY! Ti umí. A právě proto mě ta hra teď tak překvapila. Nejraději bych se vrátil do minulosti, dal si facku a řekl mému minulému já ať konzolistům nezávidí, že je to fakt bomba.

Jsem opravdu rád, že jsem před 2 lety začal aktivně číst, a právě Stephena Kinga, kterým je tahle hra silně inspirovaná. Taky se tam mihne pár odkazů na Hitchcocka, Lovecrafta a celé je to prostě jako „můj“ svět, mé srdce opravdu plesá blahem a proto dokážu naprosto ignorovat to, že mi hra 2x spadla nebo problémy s kamerou. Tahle hra má prostě duši, to samé si říkám např. u vampire the masquerade bloodlines, kdyby člověk chtěl kritizovat, najde si desítky důvodů, ale TA HRA ZA TO NEMŮŽE x)) to ti zlí lidé kteří tam ty chyby nasázeli. Alan Wake mě vskutku vtáhl do světa a já naprosto ignoruju fakt, že je to jen hra. A co může být na hře lepšího než, když hru místo hraní opravdu prožíváte.

Hra v mnohém připomíná alone in the dark, ale je to celé dovedeno k dokonalosti. Pokud chcete zažít prasácké ovládání, zahrejte si alone, Alan je na tom moc dobře i co se týká technického zpracování. Naprosto mě překvapila grafika, na to jak je ta hra stará vypadá nádherně, ale možná za to hodně může nádherné prostředí. Krásnější a romantičtější místo než uprostřed temného lesa který občas osvítí maják… v dálce bliká a bzučí lampa... a do toho Alanův hlas komentuje beznadějnou situaci kolem.. ok dost už, prostě jsem tu přírodu doslova cítil jakoby mi někdo při hraní pleskal přes obličej trsem kapradí xD . Asi poprvé jsem zažil takový ten feeling „vidím světlo v dálce a musím tam dojít, a vím že tam dojdu, a celou tu cestu opravdu absolvuju pěšky, a i když to vypadá kur***sky daleko já se opravdu přibližuju, světlo se přibližuje!“ A je to neuvěřitelné ale i hloupost jako „můžu přepadnout přes okraj skály“ neskutečně potěší. Funguje tu prostě silný pocit nostalgie.. což je fajn na ani ne týden starou hru :D

Akce je fajn, zbraní není moc a proto doslova jásáte pokud najdete pistoli na světlice, naopak třeba samotné světlice mi přišly ne zrovna užitečné a modlil jsem se ať je v té schránce něco jiného než ony. Problém je ale takový, že nepřátelé dál budou jen silnější (odolnější proti světlu) jinak se ale nic nezmění. Bude to opravdu to samé, musíte si najít něco jiného, čím vás hra chytne, protože akce to nebude. Naštěstí toho má hra opravdu hodně, za sebe vypichuju skvělé pořady v televizi a v pozdějších částech hry i ďábelský Mr. Scratch, ach já ho žeru :D Hledání manuscriptu, nebo jen kochání se přírodou. (Chci tam žít!! jednou..)

Dokonce i DLC přinese novinky, jako je zhmotnění sudů které zavalí nepřátele, posvícením na levitující nápis, no rozhodně stojí za vyzkoušení - moc se těším na to nové DLC, snad vyjde na PC, hlavně díky tomu že tam má být zase spousta Scratche.

Příběh pochopit jde, zůstává však spousta otázek ale já doufám, že všechny nevysvětlí ve dvojce. Funguje to tak daleko líp, rád si domýšlím teorie.

-> http://www.youtube.com/watch?v=0f_hewSrAH4&feature=youtu.be <- nemůžu ji dostat z hlavy..

Emarský zámok, o rly?;) Netypicky prezentovaná adventura z vlastního pohledu, volným pohybem (skutečně, nikoli renderované skoky typu Omni3D engine - popisek se neplete, skutečně jako Wolfenstein 3D). Škoda jen, že je hra v DOSBOXu dost nestabilní - a že první puzzle je taková ta posouvací mozaika. To už radši skládačku... (i když tohle puzzle je zjednodušeno už tím, že máte vedle miniaturní vzor. Následující hádanka s listem je čisté zlo - miniaturní, není jasné, co je pozadí a co obrázek, který máte skládat, nějaké ukousané obrysy a snaž se, hráči, tentokrát bez nápovědy). BTW, oni to snad vážně dělali ve WolfEditu, až přijdete na to, jak se vybavit kuší, dobré vzpomínky na žně nácků se rychle vráti...

Upozornění předem, tento kousek může značně ovlivnit vaše duševní zdraví.

Nechápu kdo dostal za úkol vytvářet toto DLC, ale hlavní priorita nebylo pobavit hráče, spíše je mučit, dávat do téměř všech úkolů nesmyslné časové limity, a vše to podtrhnout kupou nezajímavých, opakujících se vedlejších misí. Jako by nestačili tyhle klacky pod nohama, tak jde proti Vám i sama hra. Jelikož Empire Bay je policejní stát, kde jsou fízlové úplně všude a není prakticky možné se vyhnout kontaktu s nima, a znepříjemnit si hru ještě více, kdy už nestačí že po Vás jdou mafiáni ale i poldové. Navíc je velký problém když Vás před koncem mise zabijí nebo dojde čas. Jste kopnuti obět na začátek a můžete si to celé projet znova!

Toto DLC navíc ukazuje značné nedostatky na které se autoři vykašlali. Když máte za úkol rozvést v náklaďáku zboží, hned po prvním vyložení se vyřítí auto plné ganstrů kteří střílí ze všech stran ze samopalů a brokovnic. Hráč ale nemůže během jízdy střílet, s tou starou herkou neodjete, musí tedy zákonitě zastavit, a bránit náklad z krytu jenže v 90% procentech je na blízku policajt nebo hlídka v autě, takže vaše obrana zburcuje armádu policajtů. No prostě úžasná situace.

Přitom čtyři hlavní mise mají v sobě duch a hratelnost pravé Mafie, kde nechybí postavy a dialogy a skutečně se na obrazovce něco odehrává, a překvapivě zde není žádný časový limit. No a ty další některé jsou neskutečně mizerné a dokáží solidně vytočit, a ty druhé prostě obyčejné, spíchnuté za účelem vydělání zisku. Přeci ti hráči za to rádi zaplatí, když tam bude nálepka přídavek pro perfektní hru Mafia 2.

"Tuto hru nedělali žádní profesionálové. Jsme studenti, kteří programování, kreslení atd. berou jako koníček. Dojíždíme na střední školu (ústav proklínaný, zvaný SPŠ), vstáváme ráno v 5 a domů se vracíme často po šestý. Že jsme tuto hru vůbec dokončili, nám připadá jako malý zázrak. Nicméně jsme udělali, co bylo v našich silách a neradi bychom slyšely řeči typu: "ten programátor to ale vodflák, vždyť to není ani freescape!"; nebo "hele, měl's toho hejkala trochu zmáčknout; copak neumí v 3d Studiu?!" (že -LP- :-/
Uvědomte si, že počet obrázků, ikonek animačních framů se nepočítá na desítky, ale na stovky. (kolem 3000 (:=E
A peníze? Kdybysme se dívali jen na peníze, vůbec bychom se do něčeho tak velkýho jako je dungeon nepouštěli. "

No pěkně se nám chlapci (tehdy chlapci) z Centauri Production rozjeli... ostatně "kredity" jsou opět plné bláznivých poznámek a vzkazů a opět mají blízko k pěti minutám délky. Autoři sami uvádějí jako zdroje své inspirace (kromě obšlehnutého děje filmu Excalibur) tituly jako Lands of Lore, Eye of the Beholder 1 a 2, Wizardry 7, Ishar 1 a 2, a dokonce i Dračí doupě. Automapu to má, blíží se to spíše k výše zmíněným titulům než třeba k Prokletí Eridenu. Brány Skeldalu to ovšem nejsou... Za zmínku stojí i protipirátská "ochrana" v podobě klasického vypisování slov z manuálu (ovšem autoři se sami netají tím, že počítají s jejím úspěšným vycrackováním).

Máte-li rádi klasické dungeony, neváhejte a zkuste. Těch českých (a slovenských) se dopočítáte na prstech jedné ruky a tento je ve stále ještě snesitelné polovině.

Rytíři Grálu
1995 Centauri Production
Distribuce: Vochozka Trading

Program: Jan Hloušek
Grafika: Robert RSC Hejkal

Dále spolupracovali:
Animace: Kája Ch. Hejkal
Hratelnost: Jan Brichta (Bri:), Jaroslav Jerry Nemeček
Mapy: JakuBLB Hloušek
Hudba: Tomáš Trávník, Pavel Dlouhý
Zvuky: Petr Olšanský, Jiří Holubčák, Jan Hloušek
utility: Editor map - Tomáš Roud / Litr soft
Design automapy - Brilliant Star
Editory předmětů a obchodů: Jan Brichta
Zvukový systém: Jan Hloušek, Lukáš Svoboda
Hlavní betatesting: Jan Hloušek, Jan Brichta, Jerry Němeček, Jindřich Gottwald, Tomáš Roud
Další betatesting: Michal Škvor, Emil Zahálka, DATUS, s.r.o.

"And now to see your love set free
You will need the witch's cabin key
Find the lady of the light gone mad with the night
That's how you reshape destiny"

Alan Wake hovoří jazykem starých her, kdy ještě příběh a atmosféra byla tou vůbec nejdůležitější složkou, s tím rozdílem, že tady je krásná i grafika... Prožíváte příběh spisovatele Alana Wakea, který je pomalu lapen v temném světě, loven stíny, temnotou a svými běsy. Všechny lokace jsou lahodné na oko a i na duši, atmosféra je na každém kroku pohlcující a mrazivá.

Hra oplývá výbornými nápady, již zmíněnými epizodamy, ukončené hudbou, ale také využití hudby/rádia v příběhu samotném je úžasné. Například si zapnete rádio, začne vám hrát píseň a do toho se zrodí nepřátele a vy za baladické hudby bojujete o život. Nebo když sedíte s Barrym v domu u farmy a hledáte klíč ve skladbě, či samotný koncert na farmě mi přišel naprosto výborný a úsměvný. Také to, že hra odkazuje na díla S. Kinga a zmiňuje i jiné spisovatele mi bylo sympatické a hrála mi tak na strunu. Safra, spoustu takových drobných i velkých scén, které k vám promluví...

Snad malé mínus je ovládání. Řešení bojů je pěkné, co se týká používání světla a zbraní, nicméně ovladatelnost je vcelku složitá. Hodněkrát jsem nedokázala uhnout nepřátelům a byla jsem umlácená, spadla jsem do jedné propasti 5x za sebou, nedokáza jsem včas zaměřit nepřátelé světlem ap., protože kamera a úhyby jsou trochu nešikovně řešeny. Nicméně je také možnost, že jen nejsem na takové ovládání zvyklá...

Na závěr bych hru opět chtěla jen vychválit. Remedy nám předkládá temný čarovný svět myšlenek, slov a stínů a povedlo se jim to naprosto skvěle. Tato hra využívající iluzí a mrazivých scén je opravdu malým klenotem v dnešní produkci, kdy se to hemží jen rychlokvaškamy spolehající na grafiku a násilí.

Asi nejsem tak docela vhodný hráč pro tuhle hru. Docela si potrpím na to, aby věci byly na nějaké vyšší úrovni dříve či později jednoznačné a nejistá povaha vyprávění v Dear Esther mi tak dvakrát docela nesedne.

Když odhlédnu tady od toho, musím poukázat na výtečný hudební doprovod, který se sem tam ozve. Po stránce grafické je sice pravda, že velmi často je čím se kochat a atmosféra všeobecně je prostě skvělá, ale úroveň detailů jak geometrie tak textur často nijak neohromí a tak v těch ne-zrovna-malebných zákoutích a ruinách bývají věci na pohled docela meh. Docela dlouho se mě taky držel silný pocit, že při vší té relativně vysoké trávě, by mělo být slyšet, když se skrz ni pohybuju. Co byla ovšem docela silná podpásovka pro atmosféru, bylo občasné škubání. Možná už ve Valve naboostovali Source engine tolik, že na to GTS250 nestačí, ale spíš to tipuju na špatnou optimalizaci na pár kritických místech.

Celkově vzato, bylo to.... zajímavé. Ale třeba naprostá rezignance na interakci... asi to byl účel, ale když už ne jednoduché puzzly, tak alespoň nějaká základní interakce se světem tu či onde by nebyla od věci. Rozhodně z toho neskáču ke stropu - Dear Esther má svoje chyby a nevyužitý potenciál, který je díky značné primitivnosti celého konceptu docela na očích. Jako nevšední experimentální jednohubka to bylo docela fajn.

S příchodem nového železa se přirozeně otevřela větší nabídka her, které na počítači rozjedu. Válečné střílečky jsem měl rád vždycky a když se tedy naskytla možnost zahrát si World at War, neváhal jsem. A jelikož je WaW hra krátká, dovolím si ji odbýt i krátkým komentářem.

Od WaW jsem nečekal nic jiného než jakýsi remake/mix předchozích dvou WWII dílů. A to jsem taky dostal. Bohužel, i přes řemeslně dobře odvedené skripty, grafiku i ozvučení jsem se nemohl vymanit z pocitu (faktu?), že jsem vše už jednou viděl (ruské mise v předchozích CoD, americké zase v Pacific Assault). Navíc jsem narazil i na poměrně netriviální bugy (hned v první ruské misi), které mě donutily misi rozehrát asi třikrát, což oním dojmem dobře odvedené práce mírně otřáslo. Nadávat na osmihodinovou herní dobu je asi zbytečnost, poněvadž se v žánru moderních FPS stala už jakýmsi standardem.

V porovnání s Modern Warfare tak jde spíše o krok zpět. To ale neznamená, že by hra nebyla nadprůměrná a zabavná.

Epizoda dvě se vyšvihla. Nebýt jízdy v autě, kterou opravdu v sérii Half-Life nemám rád a dotěrných hunterů, mohlo být hodnocení ještě vyšší.

První díl mě velmi mile překvapil, protože byl stylový, celkem i vtipný a hlavně velice chytlavý. Proto jsem neváhal a ponořil se i do dvojky, která mě sice lehce zklamala a v určitých věcech strašně vytáčela, ale ve výsledku jsem se většinou příjemně bavil.

Oproti jedničce tu máme mnohem slabší příběh, ale lokace jsou opět hodně pestré. Avšak není jich tolik a tak je dvojka mnohem kratší, než její předchůdce. K atmosféře nemám výtek, je trochu jiná než u jedničky, ale přesto velice povedená. Hra je doslova prošpikována výbornými hláškami a komickými situacemi. Díky vylepšeným animacím je NOLF 2 mnohem věrohodnější. Je docela zajímavé sledovat, jak rapidně se změnila grafická stránka za pouhé dva roky. Animace jsou opravdu na jiném stupni. Hudba byla už výborná u jedničky, ale teprve dvojka ji dle mého názoru dotahuje k dokonalosti. Soundtrack je velice vynalézavý a tak trochu šílený – tu poblázněné mlácení do piána, tu zase hraní na pilu v tracku ne nepodobnému úvodní znělce z X-Files.

Co mi vadilo? Respawn! Ten je sice přítomen pouze v několika málo oblastech, ale dokázal mě v jednu chvíli vytočit tak, že jsem se hrou málem seknul. Nakonec jsem se sklopenýma ušima snížil obtížnost (na střední) a místo nemožného stealthu se misí prostřílel. Je to škoda, nemám tušení, co tvůrce k tomuto činu vedlo. Tyto mise by bez respawnu jinak byly velice zábavné – stealth mám rád a v NOLF2 je jeho základ dost povedený. Občas se tu objeví i adventurní chvilky a tyto pasáže považuju za vrchol hry. Měly šťávu, atmosféru a dokonce i logiku.

Verdikt: NOLF 2 je dost dobrá hra, o tom není pochyb. Už dlouho se mi nestalo, aby mi jedna jediná věc tak zkazila herní prožitek (naposled respawn u Far Cry 2). Pokud ale tento neduh přehlédnete, není už pak pomalu co vytýkat. 80%

Napojen fenomenálním Diablem 2 byl Dungeon Siege druhá rubačka v tomhle stylu, co jsem zkusil a dohrál. Tehdy jsem ještě na hry neměl takové nároky, a mým hlavním měřítkem na mém tehdejším novém počítači byla hlavně grafika. Těsně po vydání měl špičkovou grafiku. Ale jo, i ta hra mě docela bavila.

Po několika letech jsem se k ní vrátil znovu. Hned jsem si všiml, že hra je strašně lineární, ale zábavná. V posledních fázích hra už ničím nepřekvapí, at o stále stejné rubání tupých nepřátel začne nudit. Hra je zbytečně dlouhá. Nějakých 25 hodin (čistého) lineárního postupu. Příběh je kýčovitý (dobro vs. zlo), stokrát viděný a pár větama vyprávěný. I když musím přiznat, že díky stále se měnícímu prostředí. Díky stále novým nepřátelům a absenci jakéhokoliv dlouhého nahrávaní, mě hra udržela až do konce. Technické spracování je celkově na špičkové úrovni. Žádné chyby, pěkné zvuky, žádné zdlouhavé přechody z dungeonů do exteriérů. Všechno krásně plynulé.

Co mi ale dost vadilo, byl RPG systém. V praxi se žádné přerozdělování bodů do různých atributů nekoná. Jsou tu jenom síla, mrštnost, inteligence. Jinak, meč, luk, kouzlení. Zkušenosti se rozdávají podle rozdané damage. Takže už někde v polovině těžce ztrácí lučištníci a mágové, protože nemají tak rychlé ruce. Během chvíle se udělá strašná propast ve výkonnosti. Lučištníci jsou úplně k ničemu a mágové jen na léčení dvou, tří bojovníků vpředu. Je to strašně nevyvážené a strašně debilní. Věcí padají víc než v Diablu. Kromě zbraní co používáte je můžete nechat ležet. Ke konci už zlato neunesete a věci ztratí cenu.

Hra mě zabavila, ale rozhodně nemám chuť se k ní vracet.

Rio jsem si zahrál hned po prvním dílu a byl jsem celkem zklamán. Vymizela moje oblíbená prasata a místo nich se objevily celkem otravné opice. Ty nejenže se drží zuby nehty na ploše, ale když už dostanou zásah, tak nadskočí a rázem padají dolů, ale už bez vlivu na okolní prostředí, zmizelo tak mé oblíbené zabití cíle (prasete) jiným cílem (prasetem), který na něj spadl.

Nepotěšilo mě ani, na můj vkus už přecpané prostředí, kde se nově vyskytují palmy, klece, krabice a jiné haraburdí, které dost výrazně upozaďují zajímavé konstrukce a stavby znamé z minulého dílu. Ani nové druhy ptáků nejsou moc pěkné, zaprvé nejsou vůbec angry a vypadají úplně jinak než staří známí a za druhé nemají ani nijak zajímavé schopnosti.

Naproti tomu se mi líbilo použití gum, které fungovaly na principu trampolíny a značně ovlivňovaly vývoj hry, kdy zdánlivě "využití" ptáci rázem ožili a ničili dál.

Hra jako celek určitě není nejhorší, ale asi se už k ní, narozdíl od jedničky, nevrátím, doufám, že další díly se už ponesou v jiném duchu.

Je až neuveriteľné, ako ľahko sa dokáže fungujúca hra "znetvoriť" nepodareným datadiskom. Veľmi kolísavá náročnosť (väčšinu času za predatora na normal s prstom v nose, no za človeka najmä ku koncu frustrujúco ťažké, za predaliena sa pre zmenu úplne ľahké momenty striedali s ťažkými.), s občas veľmi neprehľadným leveldizajnom, skripty, ktoré nepriateľov vyčarujú zo vzduchu a za chrbátom, absolútne nefungujúca AI spolubojovníkov (môj "kamarát predátor" ma asi 4x zabil plasmacasterom, lebo v mojom smere zahliadol aliena, ale dvere si otvoriť nevedel), to všetko je len krátky súhrn toho, prečo tento datadisk vôbec nehrať.

Mohol by som pokračovať a spomenúť napríklad to, že skripty fungujú tak trochu random v zmysle, že niekedy sa spustia skôr, niekedy sa spustia neskôr, niekedy na hráča (doslova) hodia nepriateľov viac, inokedy menej. Nehovoriac o tom, že akákoľvek atmosféra, pre ktorú som si Aliens versus Predator 2 obľúbil je už v prvej minúte hrania zabitá štylizáciou hry do čelenia návalu nepriateľov ako, keby šlo o Painkillera. Hra však na takéto čosi nie je uspôsobená a umierať sa dá naozaj ľahko. Preto je naozaj chybou dizajnu, keď všetky boje nakoniec prebiehajú štýlom quicksave, smrť, quickload (viem odkiaľ idú nepriatelia) zabitie nepriateľov, quicksave a zas sa kúsok pohnem, smrť, quickload...

Asi jediné skutočné plus datadisku spočíva vo veľmi pevnom príbehovom prepojení všetkých troch kampaní, sledujúc tie isté udalosti z troch rôznych pohľadov. Problém je, že hoci má každá postava svoje tri kapitoly, buď sa dajú prejsť za pár minút (asi najlepšia bola za chestbustera, no trvala niečo 10+ minút) alebo v nich hráč strávi dlhší čas len pre neustále frustrujúce umieranie, no i tak hru prejde (alebo vyhodí z okna) za pár hodín. Páni vývojári, takto sa hry skutočne robiť nemajú....

Jeden z nejtěžších komentů vůbec. Oproti původnímu Crysis je tu terén koridorovitý a nějaké ty představy o volnosti pohybu po New Yorku Vás opustí cca po hodině hraní. Když to porovnáte s prvním dílem, víceméně se jedná o stejný typ zábavy, akorát zde nemáte takové pole působnosti. Samozřejmě můžete mezi nepřáteli prokličkovat jako Alberto Tomba, ale svým způsobem to není ono. Jakmile rozehrajete Crysis 2 máte okamžitě dojem koridoru, ve kterém se pohybujete a musíte ho projít. Grafické zpracování je nadmíru uspokojivé a hratelnost dosáhla opět vyššího rozměru. Nicméně se nevyhnete klasickým chybám jako je mrtvý voják ve stoje zaseklý o sloup, či nemotornost užívání těžkých zbraní v autech. Další věc, která mi přijde celkem markantní, že nedošlo prakticky k žádnému vývoji inteligence nepřátel. Pořád to jsou ti samí s prominutím idioti, kteří pobíhají kolem a křičí Man down, man down, ikdyž už jste tři sta metrů pryč. Crytek tak vytunil jen grafickou stránku původního Crysis a tím Cryengine3 zůstává místy dosti nevyužitý, byť jeho účinnost ve hře celkové je místy více než znát.

Tak po dohrání tohoto Bonda, přemýšlím co tím autoři vlastně chtěli říct. I jako znalí filmových dobrodružství agenta 007, my zdejší podání posledních dvou filmů zde přišlo tak zcestné, kdy skáčete z jedné situace do druhé bez jakékoliv návaznosti a vysvětlení, že ten kdo film neviděl nemá šanci pochopit co se dějě, a ten kdo ho viděl bude zmaten jen z poskládání celé mozaiku příběhu.

Klasický systém krytí je zde trochu více stereotypní než je zdrávo, jelikož nepřátelé se na Vás valí až v absurdním množství a objevují se ze všech stran, tak se krčíte v krytu snažíte se vyčkat na vhodnou chvíli, zatímco ze všech stran štěká palba ze samopalů a útočných pušek jelikož nepřátele střílí jak smyslu zbavení, a opuštení krytu se rovná smrti z několika stran.

Mohlo zde slušně fungovat stealth pasáže, bohužel to nějak autoři nedomysleli, když se odhalíte vyskáčou opět ze všech stran komanda nepřátel, a jede se dál. Když se neprozradíte, stejně dojdete za chvíli do bodu kde se tak stane. Naštestí dojde i na zábavnější pasáže jako jsou hrátky s odstřelovačkou či mise ve vlaku.

Hru vlastně drží nad průměrem kulisy prostředí z filmu, dabing herců, perfektní hudba, a slušná grafická stránka, zvláštně zlikvidování protivníků je zpracováno velmi dobře. Délka hry je něco mezi 4-5 hodinami, což je adekvátní, přesto nevidím důvod aby hru hrál někdo kdo nezná filmy a Bonda.

Trine není špatná hra. První hodinu jsem z ní byl přímo unesen. Potom se však začal dostavovat stereotyp a pocit, že mi tu něco chybí.

Trine je pěkný, ale neoriginální. Máme tady tradiční fantasy kulisy s trojicí hrdinů, jejichž využití je silně nevyrovnané. Zatímco zlodějku jsem využíval téměř pořád, bojovník s čarodějem se zřídkakdy dostali ke slovu.

Skvěle zpracovaná fyzika má i druhou stranu mince – většina hádanek se dá vyřešit „vychcaností“. Např. čaroděj se může přenést prakticky kamkoli, stačí stát na dvou bednách a hýbat s tou spodní.

Hra se tváří jako logická, ale podobně jako Lost Vikings, je spíše akční. Ačkoli jsou bitky zezačátku fajn, nakonec omrzí stejný typ nepřátel a jejich hloupost. S bojovníkem jste téměř neporazitelní, protože má štít, který ochrání téměř před čímkoli – i když do vás buší kostlivec hlava nehlava, tak to s vámi nehne. Čekal bych aspoň malý úkrok vzad.

Příběh je dostačující. Je to pohádka. Typická high fantasy (= tisíckrát omletá) s typickými high fantasy hrdiny, kteří občas utrousí vtip. Typické fantasy prostředí se nijak zvlášť nemění a kouzelnost se tak pro mě vytratila po pár lokacích.

Slovo závěrem – čekal jsem více.

Vím, co říct. Audiovizuální zpracování Dear Esther vytvářející osobitou atmosféru je také tím jediným, proč se hrou vůbec zabývat. Zbytek nestojí za nic. Hra vlastně ani nic jiného nenabízí. Příběh je nijaký. Párkrát tam sice kdosi cosi zablekotá, ale to je vše. Jedinou herní náplní je tak pouze chození od ničeho k ničemu po vyšlapkaných cestičkách. Prozkoumávat ostrov na vlastní pěst se nevyplácí. Procházka totiž může skončit tragicky.

Hlavní postava je totiž debil. Jednou není schopna přeplavat pár metrů na druhý břeh a prostě se utopí, podruhé se neohroženě vrhne do bezedné hlubiny a zázračně vyplave na hladině. Na tom by nebylo nic špatného. Mám debily rád. Ale nemám rád, když hra díky nelogickým mechanismům dělá debila ze mě. Když mě totiž hra jednou naznačí, že hraji za debila, který neumí plavat, tak podruhé logicky hledám cestu jinudy než přes vodní hladinu. Koho by napadlo, že zrovna teď je čas na hrdinské kousky, které by i Chuck Norris tiše záviděl?! Plavání je stejně jen levitací v prostoru. No a ty svíčky. Stále svítí! Vsadím, že kdybych do jejich žáru upřeně civěl třeba sto let, tak si budou klidně svítit dál. Kůl, to dává smysl.

Cesta nádherně zpracovaným ostrovem je sice krátká, ale už po pár minutách neuvěřitelně nudná. Dear Esther je totiž především atmosférická záležitost. A pokud hráče svoji atmosférou neosloví, tak nemá šanci zaujmout. Natož pobavit. Tak jak jako se to stalo v mém případě. Zázrak se nekoná, zklamání jak sfiňa

K v poslední době poměrně rychle se rozšiřujícímu experimentálnímu žánru (Trauma, To the Moon) začínájí přibývat stále kvalitnější tituly. Posledním takovým počinem je právě Dear Esther, cesta nádherně zpracovaným ostrovem, který se po tu hodinu či dvě jež na něm strávíte stane až překvapivě uvěřitelným místem.

Je až s podivem, co dokáže vyprodukovat Source engine společně s vhodně zvoleným zvukovým podkresem. Audiovizuální kvality jsou jistě tím, proč se hrou zabývat. Příběh, který se rozehrává na omezeném prostoru, nijak nevyčnívá, přesto však postupnou gradací konec zapůsobí jako u mála titulů. Tím největším problémem hry je, jak na ni nahlížet, jelikož se jedná o jednu z nejzajímavějších zkušeností, které počítačové hry za poslední roky nabídly, na druhou stranu však nic nového Dear Esther nepřináší, jen plně dotahuje zavedený koncept. Bylo by však jednoduché označit Dear Esther za novodobý Myst bez logických hádenek, ale po té hodině a půl, kdy titul vycházející z modifikce ani jinak, než na jedno zahrání dokončit nelze, nemohu jinak než tvrdit, že hra nabídla přesně to, co autor zamýšlel.

Jedním z hlavních požadavků je ale přistoupit k Dear Esther bez přibližujícíh informací, čímž se výsledný dojem ještě umocní. Titul jako celek působí kompaktně, interaktivita přes mé prvotní obavy nijak neschází a zvolené prostředí je pro hry poměrně atypické. Působivé, přesto však zatím spíše jen naznačující potenciál.

Na závěr ještě musím zmínit, že mi hra trochu zasazením a britskými reáliemi připomenula The Lost Crown a atmosférou film Tenshi no tamago, což je pro mě v obou případech veliké plus.

Alan Wake je vcelku impozantní hra. V dnešní době takřka nevídaná. Na obalu hrdě hlásá "psychologický akční thriller" a ona jím, kupodivu, věru je. Remedy mají můj obdiv za to co dokázali a obzvlášť za to, že si hru prosadili přesně takovou, jakou ji chtěli.

Alan sází na atmosféru a příběh. Vše ostatní je vata. Příběh spisovatele s autorským blokem, který si se svojí ženou, přijíždí odpočinout do Bright Falls - zapadákova v úžasné horské krajině mezi lesy. To už všichni známe. Očekávaná idylka to nebude.

Alan vás okamžitě vtáhne naprosto pohlcující atmosférou, dobře známou z Twin Peaks. Však taky Remedy často oscilují mezí vykrádáním a poctou všemožných filmů a knih. Být to film, tak je za to nejeden odsoudí. Čehož jsou si naprosto vědomi. Proto taky nenatočili film, ale vytvořili hru, žejo. Akční hru! Tím pádem jsme na takřka neprobádané půdě. Ne, že by od teď bylo všechno odpuštěno, ale prostě... Alan je něco tak neuvěřitelně osvěžujícího! Důraz na propracovanou psychologii hlavní postavy, uvěřitelné vedlejší postavičky a fungující smyšlený svět. Nádhera.

Na herní poměry zvláštnímu příběhu pomáhá také bravurně provedené rozdělení na "seriálové" epizody s tradičním cliffhangerem na konci a závěrečnou písní na pozadí stylového "End of chapter". Výbornej nápad, provedení a hlavně výběr tracků. Ani jednou jsem nepřeskočil.
První tři kapitoly jsou naprosto fantasticky gradované a dějově a zpracováním to nejzajímavější, co jsem ve hrách za poslední dobu viděl. Tvůrci se totiž vůbec nezabývají žádným vysvětlováním a předhazují jednu divnější scénu za druhou. Bohužel v druhé půlce se už vysvětlováním zabývají jaksi moc a krapet to vrže. Samotný závěr je ale opět krásný.

Akční složka není vůbec špatná a není ji přehnaně moc (dobře, občas jo). Systém "posvítím si na vás a pak odkrágluju" funguje skvěle, je zábavný a umí vytvořit parádní momenty. Nízká obtížnost není problém, protože o tom hra není a i s ní je pěkně strašidelná. A Alan se má vychutnávat. A taky je tu... ehm... tma v lese. Existuje něco děsivějšího? Ne.

Alan Wake je pro mě svým zpracováním a obsahem zjevení v šedi vysokorozpočtových her. Ještě jednou. Remedy mají můj obdiv za to co dokázali. A vážně začínám mít rád jejich styl vkládání videi s reálnými herci přímo do hry. Nebo používání "foto" textur. Opět to působí v dnešní době tak nějak svěže... a přitom hrozně old school.

U Ignition jsem dokázal vydržet dlouho, ale jen s přáteli, se kterými jsme to pařili. Nejdřív jsme povinně museli každý dojet hru v singleplayeru, aby jsme se to naučili hrát a spřístupnili všechny auta. Vždycky jsme si pustili nějakou našláplou muziku a jeli jsme. Když nás bylo víc, třetí hrál z vítězem. Ze začátku mi vadilo, že ovládání je hodně citlivé. Kamera snímá autíčko se shora, takže máte v té rychlosti hodně malý rozhled. Chce to trochu cviku a trpělivosti. Pak se rozjede ta správná zábava.

Ignition nepotřebuje k destruktivním závodům zbraně. Úplně bohatě si vystačí se zrychlením a různýma překážkama na trati. Neni nic uspokojivějšího, když v pravý čas hodíte zrychlení, na poslední chvíli projedete před v vlakem a soupeře smete. Nebo, když ho popostrčíte a on spadne z vodopádu. Všechny tratě mají svou jedinečnou atmosféru, a jsou skvěle propracované. Jo, to jsme se u toho nasmáli a navztekali.

Ignition je prostě nářez. Po letech neztrácí nic. Jenom zraje. Když na to tak myslim, zahrál bych si.

Pozor, prudce návykové! Není moc her, u kterých čas utíká tak rychle, že skoro neexistuje. On je to vlastně takový minecraft, akorát realističtější a graficky přijatelnější. Na první pohled sice vypadá, že nenabízí tolik možností, ale ten pocit hodně rychle přejde. Taky je tu potřeba pořád hlídat ukazatele hladu, žízně a únavy, které jsou vlastně příčinou té závislosti. :D

A kampaň je taky kapitola sama o sobě, vtipná, nápaditá, a tak originální!

P.S. Doporučuju s Massive Modem, přidá ještě více stresu a běhání voda-jídlo-postel :-)

Obdobná verze se jmenuje "Christmas Chronicles", kterou jsem našla (né na internetu, ale v reálu)
Vlastně je to milé. Chodíte po zasněžených cestičkách ve třech dlouhých levelech. Na konci je ďábel, kterého nepříliš namáhavě skolíte. Potom to můžete hrát znovu, ale to třeba až další vánoce.
Pro fajnšmekry je tam balíček velikonočních levelů, kde v jednom z nich bojujete s ďáblíkem přizpůsobeným v teplém období. O internetovém MP se tu nedá hovořit, neboť nikdo nezakládá servery s vánoční verzí. Proto je tu "The Secret Files" datadisk.

No POCHOPITELNĚ hraní kampaně této hry opravdu nestojí za nic.
Stojí ale za povšimnutí komunita na webu JJ2 a také značné množství multiplayerových map všemožných módů. (nechybí ani Coop nebo LastRabbitStanding). Zároveň s levely se stahují i nové texture packy (tilesety) doprovázené vlastní hudbou. Hra obsahuje level editor pro tvorbu vlastních levelů.

Tak, právě dohráno. Abych pravdu řekl, není mi jasné, co na tom všichni vidí. Je to prostě logická hra, nic z čeho bych byl vyloženě na větvi. Ano, docela dobře řemeslně zvládnutá a hororová stylizace je neobvyklá... nic víc.

Herní doba je nějakých 4,5 hodiny a vážně jsem u toho nedokázal vydržet víc jak půl hodiny. Mezi jednotlivými hrami jsem si dával docela velké několikadenní pauzy, většinou abych si pročistil hlavu kvůli nějakému momentu, kde jsem se zasekl. Člověk se na to prostě musí podívat s odstupem.

Hádanky jsou docela náročné, ale ne zas tolik aby vás naštvaly do té míry, že už k tomu nikdy nesednete. Asi 2x jsem musel zabruslit na youtube a kouknout na návod, ne že by byly hádanky tak těžké, ale jednou jsem přehlédl jeden použitelný předmět a podruhé jsem věděl co mám udělat, ale když jsem se o to snažil, tak se mi to nikdy nepodařilo. Video mi ukázalo, správnost mého postupu a tak jsem se snažil a snažil a snažil a... až to vyšlo. Touto větou by se dala shrnout celá hra.

Nevím, co říct. Dear Esther je pravděpodobně jeden z nejhezčích a určitě nejzajímavější herní zážitek, co jsem kdy zažil. Vlastně bych měl vypustit ono slovo "hra", mělo by se mluvit prostě jen o interaktivním zážitku ve fiktivním světě. A i to interaktivní by tu nemuselo být. Celou dobu si vystačíte se čtyřmi klávesami a myší (a ono to vůbec nevadí), aby vám tak Dear Esther mohla povyprávět svůj příběh.

Celou dobu, od začátku do konce, mě držela atmosféra, jakou jsem ještě jakživ ve "hře" neviděl. Vyprávění protagonisty, dá-li se ho tak nazvat, mi přišlo zmatené a těžko srozumitelné, ale postupně mi začalo docházet, že Dear Esther se snaží o více, než vám jen prozaicky předložit hotovou věc. Dear Esther je totiž jakási poesie ve hře, a kdo nemá duši a ke hře přistoupí stylem "This is all cool, now when do I get a gun?", pak ať jde rychle někam jinam. Škoda jen, že to bylo tak krátké.

Na budgetovou hru musím říct, že mě Darkest of Days velice příjmně překvapilo. A to tak, že jsem se ho rozhodl i dohrát, i když samotné délka hry není bůhví jak dlouhá. Nicméně délka hry mi i přesto udělala radost, protože delší bych tu hru už ani nechtěl. Má totiž celou řadu neduhů. Umělou inteligencí spoluhráčů a protihráčů začínaje a hudbou konče. Je prostě jednoduchá. Co už ale jednoduché není a stojí to určitě za pozornost je pak samotný příběh, který nás zavede na bojiště 1. světové války, Divokého západu mezi Indiány a v neposlední řadě na Pompeje při erupci tamní sopky. To vše převedeno do nádherného prostředí, které je zpracované ve v celku dobré grafice, přinášející opravdu nevšední atmosféru, se kterou jsem se ve hře ještě nesetkal.

Celkově musím říct, že od takovýchto her očekávám cokoliv, ale nečekal jsem, že Darkest of Days překvapí v tolika scénách, ve kterých na ní budu pokaždé, když si ji připomenu, vzpomínat. Chrlící sopka na Pompejích, první linie 1. světové války a s ním spojená zákopová válka a miliony mrtvých nebo obklíčeni a ve spárách indiánů. Co víc si přát?

A věřte mi, že není lepšího pocitu, než když Vám Vaše velitelka do Divokého západu donese rotační kulomet...:-)

Hra je svá, osobitá a na nic si nehraje. To je to, co dělá tuhle hru tak sympatickou a za vyzkoušení rozhodně stojí. V žádném případě s ní neváhejte. Sežere Vám nanejvejš 8 hodin hracího času.

Dovolte mi na začátek jednu otázku. Kdo z vás hrál Shadow Ops: Red Mercury? No tak! Zvedněte ruce! Výborně! Udělali jste mi radost. Střílečky typu "zachraň svět", zasazené do blízké budoucnosti, mám totiž ve velké oblibě. Obzvlášť, pokud má tento úkol ve svých rukou sympatický tvrďák. To mně, jakožto ženě, velmi imponuje! Ale zpět ke komentáři.

Hra má především perfektní spád a o dějové zvraty není nouze. Taktéž s povděkem kvituji, že je nutné při postupu přemýšlet, hlavně pokud hrajete na vyšší obtížnost. Nelze totiž hru v průběhu mise ukládat. A bez munice žádné rány více! Co mě ale doslova rozhodilo, bylo chování nepřátel. Ano, je jich sice požehnaně, ale jsou poněkud mdlého rozumu a inteligenčně silně zaostalí.

Ale já jsem jim to vyjímečně odpustila, protože jinak jsem se při hraní skvěle bavila.
A nebyla bych to já, kdybych se nezmínila o hudbě. Co vám mám povídat! Nádherně jsem nakrmila ucho.
Inon Zur totiž opět nezklamal!