Já musela být opravdu mimořádný tupounek, když mi tahle série připadala jako malému kiddlátku děsně těžká. V podstatě celá hra se skládá z nepříliš svobodného pobíhání Bradavicemi, sbírání Bertíkových fazolek a nevybíravého vrhání kouzel na všechny a na všechno. Řešení úkolů bývá přímočaré, vše, co máte začarovat, je většinou zdvořile vyznačené, a dokonce ani nemusíte zapínat mozek a uvažovat, kdy a na co jaké kouzlo použít, natož je nějak kreativně kombinovat. Když už nedej Bože dojde na nutnost využít ke splnění úkolu své prostředí, hra ihned přejde do cutscény, kde se bod po bodu vysvětlí, co dál. Kam půjdete a co tam budete dělat, to si fakt vybrat nemůžete (ne, Harry, je ti teprav jedenáct, na trávník před barák tě nepustíme, zato Ty-víš-koho si hoň po libosti, ochoch), a tudíž i ten prvek prozkoumávání nějak ztrácí na síle. Famfrpál je jako v každé stvořené inkarnaci otravný k nepřežití a za ovládání v kombinaci „šipky plus myš“ budu jednou do EA posílat účty za léčbu karpálního tunelu.

Prakticky jedinou výzvu představuje pro infantilního dospěláka či inteligentního pišišvora sbírání kartiček, protože zde základní design hry pracuje přímo proti hráči – nemožnost vrátit se do odehraného levelu se totiž pojí s neustále proměnlivým layoutem nepopiratelně totožných prostor. To ve výsledku znamená, že co neobjevíte teď, s tím se můžete rozloučit jako nadraný hledač se Zlatonkou. Průzkum je navíc komplikován skutečností, že přechod mezi úrovněmi probíhá vypnutím ovládání a nástupem cutscény, takže když se naivně přiblížíte k místu, kde má level skončit, a pořád ještě jste nenašli tu poslední zatrolenou kartičku, můžete si stěžovat leda tak na nádraží v Prasinkách. Na druhou stranu se ovšem nedá popírat, že tahle zdánlivá živoucnost prostoru odpovídá knižním Bradavicím víc než věrně a že člověku i třináct let od prvního odehrání umožňuje výskat jako prtě, když konečně narazí na skrýš, která se mu tolikrát vyhýbala. Ech, nakonec na tenhle počin vlastně nemůžu nadávat tak, jak jsem chtěla.