Vždy rád vzpomínám na svůj první počítač, který disponoval parametry, jež byly překonány mobilní telefony, již před devíti lety (jestli né dříve). Vždy mám ten příjemný pocit nostalgie, když si vybavím to malé množství barev, grafické ztvárnění a nízké rozlišení obrazovky.
Tehdy všechny ty herní fláky, které hráč pařil, působily neskutenčně dokonale a realisticky. Tehdy si hráč užíval všechno, co nejvíc to šlo, protože moc jiných možností neměl.
Dune II: Battle for Arrakis - právě patří do tohoto období, a i její (z dnešního pohledu) nezvedená grafická stránka působila naprosto dokonale. A díky staršímu bratrovi, který sérii Duna vlastnil, jsem začal blíže prozkoumavat a užívat si celé toto universum.
Kostrbaté/děsivé ovládání je ze začátku jako rána do rozkroku, s tím že se to nějakou dobu nezmění. Hra byla častém ukládání, kdy si hráč musel dávat pozor aby mu neutekl klíčový okamžik, kdy má zaútočit, nebo posílit obranu.
Co si budeme nalhávat o strategických prvcích, šablona byla totiž vždy stejná - možnosti malé Zkrátka obestavět základnu nejlepšími válečnými stroji, co jsou zrovna k mání. Vyhubit červy, postupně likvidovat nepřátelské harvestery. A nakonec v příhodné chvíli zaútočit.
Celkově se mise lišily jen v rostoucí obtížnosti první fáze, kdy se hráč musí udržet. Není se však čemu divit, jako počátek RTS zkrátka nebylo kde načerpat potřebné zkušenosti a čeho se vyvarovat.
Hra s tímto ovládáním zkrátka neumožňuje více, než jen vyčkávání. Protože celou armádu, při ovládání pouze jednotlivých jednotek, přesunujete jen velice pomalu a obtížně (při zpomalení hry, se to všechno táhlo a neustálé přenastavování - opruz.)
Zvuková stránka je z dnešního pohledu taky příšerná ale do dnes si pamatuji, jaké to bylo když se poprvé objevil pouštní červ a pohltil můj harvester. Ty zvuky ač nedokonalé, byly velice efektivní.
80% - neměl bych čisté svědomí, kdybych Dune II dal 100%. Bezpochyby sem si ji užíval, vcházel do světa, které jsem znal pouze z knih ( i když v té době jsem ještě nedokázal Herbertův um, správně docenit). Ale také jsem se u Dune II, častokráte naštval a znechuceně odešel. I tak ale mám pěkné vzpomínky.
Tehdy všechny ty herní fláky, které hráč pařil, působily neskutenčně dokonale a realisticky. Tehdy si hráč užíval všechno, co nejvíc to šlo, protože moc jiných možností neměl.
Dune II: Battle for Arrakis - právě patří do tohoto období, a i její (z dnešního pohledu) nezvedená grafická stránka působila naprosto dokonale. A díky staršímu bratrovi, který sérii Duna vlastnil, jsem začal blíže prozkoumavat a užívat si celé toto universum.
Kostrbaté/děsivé ovládání je ze začátku jako rána do rozkroku, s tím že se to nějakou dobu nezmění. Hra byla častém ukládání, kdy si hráč musel dávat pozor aby mu neutekl klíčový okamžik, kdy má zaútočit, nebo posílit obranu.
Co si budeme nalhávat o strategických prvcích, šablona byla totiž vždy stejná - možnosti malé Zkrátka obestavět základnu nejlepšími válečnými stroji, co jsou zrovna k mání. Vyhubit červy, postupně likvidovat nepřátelské harvestery. A nakonec v příhodné chvíli zaútočit.
Celkově se mise lišily jen v rostoucí obtížnosti první fáze, kdy se hráč musí udržet. Není se však čemu divit, jako počátek RTS zkrátka nebylo kde načerpat potřebné zkušenosti a čeho se vyvarovat.
Hra s tímto ovládáním zkrátka neumožňuje více, než jen vyčkávání. Protože celou armádu, při ovládání pouze jednotlivých jednotek, přesunujete jen velice pomalu a obtížně (při zpomalení hry, se to všechno táhlo a neustálé přenastavování - opruz.)
Zvuková stránka je z dnešního pohledu taky příšerná ale do dnes si pamatuji, jaké to bylo když se poprvé objevil pouštní červ a pohltil můj harvester. Ty zvuky ač nedokonalé, byly velice efektivní.
80% - neměl bych čisté svědomí, kdybych Dune II dal 100%. Bezpochyby sem si ji užíval, vcházel do světa, které jsem znal pouze z knih ( i když v té době jsem ještě nedokázal Herbertův um, správně docenit). Ale také jsem se u Dune II, častokráte naštval a znechuceně odešel. I tak ale mám pěkné vzpomínky.
Pro: Počátek - nemůžeme od toho čekat 100% dokonalost, ta hra je zkrátka dobrá, jaká je.