Gooka, hra která mi v osmi letech zničila slibně rozvíjející se kariéru Doomguye a také první originální hra pro mé AMD K5 133 MHz. Při instalaci, prvním spuštěním hry a shlédnutí intra (což byla velká událost, u které museli být přítomni i oba rodiče) jsem si vědomě promýšlel taktiku postupu zobrazeným prostředím a jakou asi zbraň použiji na masožravou Synchu. Přitom jsem byl svou maminkou nepatrně upozorněn, že v této hře se nestřílí. Blbost! Co by to asi tak bylo za hru bez střílení, no ne? Vyjma jedné animace s předpotopním lukem se ve hře opravdu nestřílelo, postava se neovládala na šipkách, dveře se neodemykaly mezerníkem a celkový počet (nepřímo) zobrazených úmrtí se zastavil asi tak na čísle 2. Zkrátka, tohle bylo mé první, šokující a do značné míry i formující setkání s adventurou.

Příběh byl výborný a okamžitě vtahující. Historické komorní drama v rodné usedlosti přecházející do fantasy prostředí dračích bohů, královských zrad a skokově až ke sci-fi závěru. Na pěknou ručně kreslenou grafiku se dá dívat bez sebezapření i dnes. Výjimečný byl též profesionální (!) český (!!) dabing (!!!), který velmi obstojně zajistilo 8 českých herců. Žádné sáhodlouhé vysvětlující dialogy, nápovědy nebo vodění za ručičku se nekonalo, bylo na denním pořádku zakysnout takovým způsobem, že jedinou cestou ven byl restart celé hry a hledání nového postupu. Vzpomínám na klášter Orintský a nutnost při vstupu poskytnout dar, kdy mnich od hráče naprosto nenávratně přijal cokoliv. To, že sluha boží ve skutečnosti čeká na láhev pálenky, jsem zjistil až ve chvíli, kdy jsem mu vyprázdnil celý inventář a hru tak mohl začít vesele hrát od začátku.

Některé puzzly byly skutečně hardcore. Dodnes s hrůzou vzpomínám na skládačku na Gluxově ostrově. Ve většině případů naštěstí šlo o logické řešení dané situace, a pokud člověk nic neopomenul učinit před tím, nebyl v dalším postupu problém. I když hra není výrazně dlouhá, její pozvolné dohrání mi i tak zabralo možná i celý rok. Trpělivost byla v té době evidentně mou silnou stránkou. Mnohdy, když už jsem nevěděl kudy kam, jsem se ve hře jen tak procházel, zjišťoval limity herního prostředí a užíval si výborný a naprosto sedící soundtrack. Je zajímavé, že tehdy kladně recenzovaná hra se postupem času stala symbolem jakéhosi průměru, možná až podprůměru. Popravdě nemám tušení, kde se tento trend vzal a proč má někdo potřebu na českou hru z roku 1997 uplatňovat moderní měřítka, ale je mi to také jedno. Gooka je stále má srdeční záležitost, která za málo peněz přinesla hodně muziky.