Teď zrovna koukám - tahle hra vyšla roku 1996? Jako fakt? A já si myslel, že zlatá éra her byla až na konci devadesátek a začátku dvoutisícovky. Kloubouk dolů. Ještě víc dolů, než byl předtím, a to věru snad ani nejde, neboť by se už zavrtával do země!
Snad mi dáte za pravdu když řeknu, že kdybyste Neverhooda poslali k Vánocům Timu Burtonovi, udělali byste mu tím na výsost velkou radost, neboť celá hra taktrochu vyzařuje duchem, který je jeho stylu podobný. Nejedná se ale o žádnou vykrádačku, to vůbec ne. Celý Neverhood je jen a jen svůj, má vlastní pravidla, vlastní historii, o kterou se s vámi hra velice mile podělí v podobě zatraceně dlouhé chodby, na jejíž zdech je popsána podrobná historie a jejíž projetí trvá takřka deset minut, ovšem je to nutné pro dokončení hry, takže se připravte, že po dobu dvaceti minut uslyšíte jen Klaymenovo chodidla, jak dělají: "klapy" "klap", "klapy" "klap". Dále jsou zde vlastní originální charaktery a nakonec – vlastní charakteristická mega parádní hudba.
Už i samotný začátek do toho jde zcela svérázně. Počáteční intro, které slouží pouze pro manifestaci názvu hry a uvítání hráče se slovy: ,,Nazdar, zachvilku zahraješ Neverhooda. Čum co bude!", bude už samo stačit na to, abyste pozvedli obočí a skromně se na obrazovku usmáli. A stejně tak to bude na konci při závěrečných titulkách. Manifest. Pozvednuté obočí. Úsměv. Poté bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování vás hra hodí do Klaymenova baráku s prvními dvěma úkoly: Probudit ho a tlačítkem spustit mega kladivo, které rozdrí dveře dál (Že by do obýváku? Má tam ložnici a záchod, tak by to bylo jen logické, ne?). A to je, samo sebou, pouhý začátek věcí mnohem zábavnějších a šílenějších, které mají teprve přijít. V každé adventůře je prioritou, abyste měli rádi svého hlavního hrdinu. A Neverhood tohle splňuje na jedničku. Klaymen je sympaťák. Jeho tupý výraz, retardovaný postoj a rozvleklá pohodová chůze, při kterém se mu na hlavě drkotá jediný dredový vlas, jsou věci, které na něm prostě nejde nemilovat. I když promluví jen zřídka kdy (možná snad jen jednou či dvakrát), přesto to na jeho postavě nezanechává nějaký pocit nedodělanosti, ba naopak ono to k němu prostě patří. Stejně tak ostatní postavy jsou bizarně úžasní, a to opravdu všechny. Klamenovo podobně naladění spojenci i divní a pitoreskní záporáci.
Modelínový svět, který se nehnutě vznáší v limbu, v sobě má tolik různorodostí a dadaistické atmosféry, že je jen radost jej prozkoumávat. Ať už se jedná o zmíněnou dlouhou chodbu, krkající muchomůrce či podivného něčeho v televizi, všechno je prostě tak božsky bizarní, že se vám to musí líbit.Ve většině exteriérech se přepnete do first-person pohledu, přičemž si lze okolní prostředí pořádně prohlédnout, k tomu posloucháte od někud se beroucí podivné, nezvyklé a občas strašidelné zvuky, o kterých nemáte ani šajna, co je jen může vydávat. A jakmile vlezete do interiéru – Buala! Začne zase hrát hudba!
Je to samozřejmě hodně o hádankách a puzzlech, které jsou parádní. A není to žadná klasika, to vůbec ne! Tyhle hádanky bude radost dělat, protože svou originalitou a vtipem přímo bijí do očí. Navíc některé z nich jsou vcelku těžké, což hře jen a jen přispěje. Příběh je jednoduchý, a v tomhle případě to je jen dobře, protože nějaký hluboký a promyšlený zde opravdu vůbec není třeba. Možná by mu to dokonce i uškodilo. Neverhood je totiž hlavně o světě, jeho projetím a přemýšlení. A to opravu bohatě stačí. No a hudba je prostě fantastická. Celý soundtrack mám v em pé trojce, a dodnes mě baví ty pohodové tóny kytary, doprovázející hroudou citoslovcí a zvuků, které pan Taylor vytvořil. A přiznejme si – žádná hra by tolik neztratila své jméno, kdyby mu byla odebrána původní muzika. Bez ní by to Neverhood prostě nebyl.
Zápory: ...
Neverhood je zatím jediná hra, které dávám plný počet, tedy 100%, neboť na ní opravdu nevidím jakékoliv zápory, které by mi nějak vážně vadily či mě otravovaly. Rozhodně si myslím, že existují lepší adventury (třeba The Longest Journey či Grim Fandango), ale ty mají zas nějaké ty hrubky, díky kterým ode mě plné hodnocení nedostaly. Celý je to o tom, že Neverhood je opravdu velice skromně udělanej, což mu jen dodává na sympatii. Navíc se do něho velice rád vracím, už jen proto, abych se díval na Klaymenovo výrazy, když najde hrací skříňku, když se mu rozbije a kdy podnikne zběsilý utěk před tím... asi krabým stvořením. Protože stojí za to. Stejně tak celá hra.
Snad mi dáte za pravdu když řeknu, že kdybyste Neverhooda poslali k Vánocům Timu Burtonovi, udělali byste mu tím na výsost velkou radost, neboť celá hra taktrochu vyzařuje duchem, který je jeho stylu podobný. Nejedná se ale o žádnou vykrádačku, to vůbec ne. Celý Neverhood je jen a jen svůj, má vlastní pravidla, vlastní historii, o kterou se s vámi hra velice mile podělí v podobě zatraceně dlouhé chodby, na jejíž zdech je popsána podrobná historie a jejíž projetí trvá takřka deset minut, ovšem je to nutné pro dokončení hry, takže se připravte, že po dobu dvaceti minut uslyšíte jen Klaymenovo chodidla, jak dělají: "klapy" "klap", "klapy" "klap". Dále jsou zde vlastní originální charaktery a nakonec – vlastní charakteristická mega parádní hudba.
Už i samotný začátek do toho jde zcela svérázně. Počáteční intro, které slouží pouze pro manifestaci názvu hry a uvítání hráče se slovy: ,,Nazdar, zachvilku zahraješ Neverhooda. Čum co bude!", bude už samo stačit na to, abyste pozvedli obočí a skromně se na obrazovku usmáli. A stejně tak to bude na konci při závěrečných titulkách. Manifest. Pozvednuté obočí. Úsměv. Poté bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování vás hra hodí do Klaymenova baráku s prvními dvěma úkoly: Probudit ho a tlačítkem spustit mega kladivo, které rozdrí dveře dál (Že by do obýváku? Má tam ložnici a záchod, tak by to bylo jen logické, ne?). A to je, samo sebou, pouhý začátek věcí mnohem zábavnějších a šílenějších, které mají teprve přijít. V každé adventůře je prioritou, abyste měli rádi svého hlavního hrdinu. A Neverhood tohle splňuje na jedničku. Klaymen je sympaťák. Jeho tupý výraz, retardovaný postoj a rozvleklá pohodová chůze, při kterém se mu na hlavě drkotá jediný dredový vlas, jsou věci, které na něm prostě nejde nemilovat. I když promluví jen zřídka kdy (možná snad jen jednou či dvakrát), přesto to na jeho postavě nezanechává nějaký pocit nedodělanosti, ba naopak ono to k němu prostě patří. Stejně tak ostatní postavy jsou bizarně úžasní, a to opravdu všechny. Klamenovo podobně naladění spojenci i divní a pitoreskní záporáci.
Modelínový svět, který se nehnutě vznáší v limbu, v sobě má tolik různorodostí a dadaistické atmosféry, že je jen radost jej prozkoumávat. Ať už se jedná o zmíněnou dlouhou chodbu, krkající muchomůrce či podivného něčeho v televizi, všechno je prostě tak božsky bizarní, že se vám to musí líbit.Ve většině exteriérech se přepnete do first-person pohledu, přičemž si lze okolní prostředí pořádně prohlédnout, k tomu posloucháte od někud se beroucí podivné, nezvyklé a občas strašidelné zvuky, o kterých nemáte ani šajna, co je jen může vydávat. A jakmile vlezete do interiéru – Buala! Začne zase hrát hudba!
Je to samozřejmě hodně o hádankách a puzzlech, které jsou parádní. A není to žadná klasika, to vůbec ne! Tyhle hádanky bude radost dělat, protože svou originalitou a vtipem přímo bijí do očí. Navíc některé z nich jsou vcelku těžké, což hře jen a jen přispěje. Příběh je jednoduchý, a v tomhle případě to je jen dobře, protože nějaký hluboký a promyšlený zde opravdu vůbec není třeba. Možná by mu to dokonce i uškodilo. Neverhood je totiž hlavně o světě, jeho projetím a přemýšlení. A to opravu bohatě stačí. No a hudba je prostě fantastická. Celý soundtrack mám v em pé trojce, a dodnes mě baví ty pohodové tóny kytary, doprovázející hroudou citoslovcí a zvuků, které pan Taylor vytvořil. A přiznejme si – žádná hra by tolik neztratila své jméno, kdyby mu byla odebrána původní muzika. Bez ní by to Neverhood prostě nebyl.
Zápory: ...
Neverhood je zatím jediná hra, které dávám plný počet, tedy 100%, neboť na ní opravdu nevidím jakékoliv zápory, které by mi nějak vážně vadily či mě otravovaly. Rozhodně si myslím, že existují lepší adventury (třeba The Longest Journey či Grim Fandango), ale ty mají zas nějaké ty hrubky, díky kterým ode mě plné hodnocení nedostaly. Celý je to o tom, že Neverhood je opravdu velice skromně udělanej, což mu jen dodává na sympatii. Navíc se do něho velice rád vracím, už jen proto, abych se díval na Klaymenovo výrazy, když najde hrací skříňku, když se mu rozbije a kdy podnikne zběsilý utěk před tím... asi krabým stvořením. Protože stojí za to. Stejně tak celá hra.
Cyberpunk 2077: Phantom Liberty
Pro: Hudba, dada svět, vtip a originalita, skvělý hlavní hrdina, promyšlené hádanky a puzzly
Proti: hele asi fakt nic