The Black Mirror

Hra Posel Smrti vysla v dobe, kdy jsem aktualni herni scenu uz nesledoval a da se rict, ze jsem se o ni poprve dozvedel az ted, kdy uz nic jineho nez klasicky zpracovane adventury v podstate nehraju. Je treba hned bez nejakych vytacek rict, ze se imho jedna o jasne nejlepsi ceskou adventuru, ktera se podobne jako jeji jediny podobne ambiciozni cesky predchudce Dreamland, snazi o osloveni zahranicnich trhu. Podle ohlasu samotnych autoru se ji to (narozdil od nestastneho Dreamlandu) podarilo. Jsem za to rad uz proto, ze jsem pri pohledu na zaverecne titulky s uzasem zjistil, ze Posla Smrti v podstate dali dohromady jen 4 lide. Kdyz to porovnam s credits napriklad The Dig, ktere trvaly asi pul hodiny a probehlo v nich o dobrou tisicovku jmen vic...opravdu neuveritelne.

Posel Smrti se podanim pribehu a jeho intenzitou evidentne inspiruje u krale tohoto typu her, serie Gabriel Knight. Tato genialni trilogie ale mela jeste jeden aspekt, ktery Poslu Smrti unika a to maximalni historicka verohodnost a know how. Posel Smrti strili historicka data a udalosti od boku, vzhled predchudcu hlavniho hrdiny z portretu vubec neodpovida dobe, ve ktere udajne meli zit a to ani v Anglii, ani nikde jinde. Zadna inkvizice v Anglii nikdy nebyla etc. Autori se pustili na tenky led, ktery s nimi nicmene hned po par krocich praskl. Ale ok, nemuzu chtit vsechno. Samotny pribeh je totiz vyborny a tahne hrace dopredu, i kdyz jsem asi nebyl sam, kdo uz delsi dobu pred prozrazenim tusil, jak se veci ve skutecnosti maji.

Posel Smrti se tedy nakonec blizi spis o poznani plytsimu (a bohuzel do dnesnich dnu mnohem uspesnejsimu) Broken Swordu a to i obtiznosti, coz je ale rozhodne klad. Delirickou obtiznost starych dobrych GK by v novem mileniu uz asi nikdo neunesl a me samotneho potesilo, ze jsem behem hrani pouzil navod snad jen 2x a to vyhradne na prehlednute predmety. Velmi snadne jsou zejmena puzzly. V jinych podobnych hrach casto z vlastni hlavy zcela neresitelne zalezitosti se tady casto meni ve skladacky pro petilete deti, coz je trochu zvlastni kdyz vezmeme v potaz, ze uspesne nekolik set let hlidaly starobyle tajemstvi. U klasicke adventure casti je nicmene nizsi obtiznost fajn, hra se navic hraje trochu specifickou kombinaci obou tlacitek mysi, na coz se da bez problemu zvyknout a ke konci hry jsem mel pocit, ze jsem lepsi ovladani nezazil. Posel Smrti navic neni klasicka kleptomanska adventura, hlavni hrdina si nestrka do kapsy vsechno, co mu prijde pod ruku od lopaty po auto, ale vetsina predmetu jde sebrat az pote, kdy je vam jasny ucel jejich sebrani, coz je realisticky pristup, ktery jsem rozhodne uvital.

Technicke zpracovani je v podstate bezchybne. Od animaci, pres grafiku az po skvely cesky dabing. Tomu napomaha i fakt, ze dialogy zni velmi prirozene a vubec nesusti papirem, coz byval u ceskych adventur trochu problem. Daberi maji bohuzel trochu problemy s anglictinou (Murray, j/g etc.), ale da se to snest. Potesila i ucast meho oblibence Bohdana Tumy. Celkove se jedna o hru, kterou by si zadny milovnik adventur nemuze nechat ujit uz z toho duvodu, ze se jedna o ceskou hru, kterou dalo dohromady par lidi, ale ktera pusobi maximalne svetove a profesionalne.

Milovník adventury je potencionální milovník malířského umění. Který jiný blázen je schopný zírat naprosto vykolejeně na jeden, prakticky nehybný obraz a být šťastný. Po hodině zírání spojí, náhle objevenou logikou, dohromady dva k sobě se naprosto nehodící předměty z inventáře a pět minut řve mám to, mám to!!! Potom zase sedí a zírá. Uteče půl dne a on stále sedí a je příjemně vzrušen, protože řešení přijde za moment.
Toliko k instalaci hry pro začátečníky.
Zkušený adventurista se instalací neunavuje. Ten zkombinuje CD, mechaniku a počítač. Výsledný tvar zapne.
Adventura je hra, na tom se asi všichni shodnou.
Adventurista má rád testy inteligence.
Adventurista je totiž inteligentní.
Jeho představivost je na takové úrovni, že by mu mohl závidět celý svaz spisovatelů fantasy.
Spojit sýkoru, sirky a baloňák a spustit tím stroj na výrobu motorových pil dokáže pouze adventurista.
Adventurista pohrdá hrubou silou, ale často ji používá na členech rodiny, kteří ho nutí po patnácti hodinách přepnout obrazovku.
Posel smrti je adventura.
Adventura vyloženě krásná.
Nainstaloval jsem si ji dvakrát.
Jednou za účelem vzteklého odinstalování při druhém zákysu.
Podruhé za účelem fascinovaného dohrání.
Atmosféra Posla smrti je děsivě mrazivá.
Příběh Posla smrti je uhrančivý.
Absurdnost spojování předmětů v inventáři je minimální.
Kdo dojde až ke konci hry, bude se cítit jako výherce v loterii.
Díky této databázi jsem zjistil, že existuje i druhý díl. Neváhám a jdu se po ní shánět.
Ach jo.

Sychravy podzimni vecer, za okny kvili vitr a rozhazuje listi, tichou mistnosti poblikava monitor a ja usrkavam z hrnku jeste horke kavy. Absolutni atmosfera. Ani se neopovazujte si k tomuhle klenotu fondu ceskych her utvorit jinou, protoze jen tak date dostatecne vyniknout kvalitam Posla Smrti. Perfektne napsanym dialogum se zrejme nejlepsim dabingem, ktery jsem mel to poteseni na ceske scene slyset (Mafia ma slabsi chvilky, tohle NE) a ktery mi v mnohem pripomnel kvalitni rozhlasove hry. Kultivovane old-school hratelnosti s rozumnou obtiznosti i logikou hadanek. Engine Posla Smrti povazuji dodnes za jeden z nejzdarilejsich v zanru. Grafika je prakticky nestarnouci, ozvuceni typicky a nezamenitelne syrove, kdy je vyuzivano vsech vyhod plynoucich z minimalistickeho pristupu (podobne jako v pozdejsich Nibiru: Posel Bohů a Reprobates).

Naprosto strhující hra, výborný příběh, krásné zpracování, kvalitní dabing, hudba skvěle doplňující prostředí a situace, dobré hádanky, jen trošku rychlejší ukončení,ale pro mě jedna z nejlepších,troufnul bych si možná i napsat nejlepší adventura.

Posla Smrti nepovažuji za nejlepší českou hru (u žánru adventury to už může být jinak), rozhodně ale patří do pomyslného žebříčku těch výborně zvládnutých. Nejsem kovaný adventurista ani žádný anglický lingvista, tudíž že je hra dabována do našeho rodného jazyka považuji za jeden z jejich největších plusů. Když se navíc namluvení postav zhostí takové české dabingové esa jako Brzobohatý, Soukup nebo Dlouhý, hra hned získá na atraktivnosti a z mého pohledu i na samotné schopnosti plynulého postupu.

Děj v sobě neskrývá žádné výrazně originální prvky (strašlivá kletba aristokratické rodiny), v žádném případě ale neuráží, je nadmíru poutavý a vkusně a bez zbytečného protahování odsýpá ku zdárnému konci. Tu a tam přitvrdí a zrychlí tempo, ve správný okamžik zase vhodně zatáhne za brzdu a zpomalí běh. Herních lokací, ve kterých je nejdůležitější správné použití posbíraných předmětů (jak také jinak), je vcelku velké množství a patří ke kvalitní podívané, kde i ten nejmenší detail má své místo. Ruku v ruce s předměty a rozhovory (hlavní to devizou každé správné adventury) jde i obtížnost, která je nastavena v rozumné rovině.

Dění hry je příjemně dokreslováno hudbou a že se lze ve hře potýkat i se smrtí vlastní postavy považuji za její nespochybnitelné pozitivum. Jedním z nemnoha smítek na dokonalém obrazu se potom může zdát konec, kdy je někdy v poslední třetině možné zbytečně brzy vytušit, v čem že se nachází onen pověstný zakopaný pes.