Soldier of Fortune

Tak si tak hraju, střílím končetiny, kuchám, vnímám ty brutální rány, který vydávaj moje zbraně (a že jsou v týhle pařbě fakt dost povedený), procházím si level po levelu a bez větších potíží se kochám masakrováním různých nepřátel na kusy. Sem tam odlítne ruka, sem tam se mi podaří krutej head-shot a sem tam někoho střelím do koulí. Pohodička! Všecko bez problémů, akorát sem tam nevím, kam vlastně mám jít... a heleme se, skrytá šachta! Ještě víc to ukrýt nemohli?

Prostředí není špatný a až na drobnosti se prochází moc příjemně. Zábavnější to ani být nemůže... Počty nepřátel rostou, někdy se nějakej ten Arab objeví za dost záhadných okolností v chodbě, u které bych přísahal, že je úplně prázdná a vystřílená. Ale neřešil bych to, zřejmě to k životu patří...

Začínám se docela nudit, snad přijde něco novýho. A hle, tu je plamenomet, elektrická zbraň, novej brutální kulomet, kterým se nepřátelé porcují jedna báseň! A zábava je zase v plném proudu... Pomalu mi ani nevadí, že lze každej level hru uložit pouze 7.krát!

Nejvíc všechno dovedli pokazit nevinní kolemjdoucí, kteří se mi připletli do cesty... Prostě je nedokážu téměř vůbec rozpoznat od nepřátel, a tak sem tam skončili s dírou v palici... Hey, check you fire! píše mi hra. Nezlob se, příště si dám pozor. No a nedal jsem si... Prásk! Mission Failed! Sem tam jsem díky zabíjení nevinných opakoval level i desetkrát. Je to vůbec možný? Cejtím se jako vrah!

Naštěstí je to téměř to jediné, co dovedlo zkazit náladu! Svůj úkol jsem splnil do poslední kapky krve a teď se můžu pochlubit malinkou statistikou:

Zabito nepřátel: 1402
Zabito nevinných: 42
Zásahů do krku: 18
Zásahů do...tam dole: 8
Zásahů do hlavičky: 89
Počet vykuchání: 66
Použito savů za celou hru: 95
Jak dlouho jsem to hrál: 4 hodiny, 30 minut a 55 sekund!

Slastný pocit mám když do někoho mužu nakouřit zblízka brokovnicí a on se pak v bolestných křečích s rukama plnýma vlastních střev kácí k zemi. Ach něco takového mi zatím žádná jiná hra nedopřála :-)

Přitom SoF je typická koridorovka, ničím vesměs nepřekvapující. Z příběhem tvářícím se tak vážně až to neni občas zdrávo na to jak je jednoduchý a primitivní. A přece jenom je na této hře něco kouzelného a tím je právě ten božský model poškození, který v hráčovi probuzuje ty zvířecí pudy někomu ustřelit hlavu nebo si pohrát s něčími trávicími orgány :-). To je to co dělá SoF jedinečným a zatím se žadný jiný hře nepodařilo něco podobného zopakovat ( v tak zábavné míře, technicky bohužel ano )

Pro někoho možná zbytečně brutální a samoúčelná akce, ale pro mě při bližším prozkoumání příjemné překvapení. Soldier si nehraje na nějakou přemýšlivou hru, to je jasné na první pohled. Příběh je jednoduchý jako facka a levely poměrně lineární, ale prostředí jsou promakaná a střílení zábavné a o to hlavně u střílečky jde - bavilo mě to až do konce. Zajímavý je i multiplayer, byť jsem ho hrál jen párkrát.

Z dnešního pohledu již slabší grafika, prostředí ve kterém se pohybujete není nijak rozsáhlé, malý dohled, vše působí poněkud rozměrně. Tipnul bych si že engine, na kterém hra běží, je na úrovni Quake 2... Levely nejsou nijak složité, ale docela dlouhé. Většinou vede jedna cesta k cíli, na které se nedá zabloudit, sem tam se dá si nadběhnout, např. prolezením klimatizace vykosíte místnost, do které by jste normálně šli dveřmi apod. Úkoly jsou jednoduché, vyskákat po bednách, přelézt trubku, otočit někde kohoutem, zmáčknout tlačítko... Dnes je to fakt nehratelný, až skoro nudný. Není divu, psal se rok 2000 když tahle hra vyšla a tenkrát to byla opravdu vyjmečná FPS. SoF měl za úkol určitě ukázat něco jiného, než promyšlenost levelů a to také splnil. Protivník se po zabití nesložil ve hromadu sraček jako doposavaď, ale reálně odlétával, otáčel se ve vzduchu, přišel o hlavu nebo nohu, realita byla dost věrohodná. Zbraň nebyla jen mrtvý klacek, Mullins si ji neustále prohlížel, šteloval, nebo si s ní můžete stiskem spec. klávesy i házet. Výborná byla rychlost se kterou Mullins zbraně nabíjel, takže se vám nestalo, že vás někdo oddělal při výměně zásobníku. Zvuky zbraní jsou na dobré úrovni. Za zmínku stojí brokovnice, pistole .44 nebo MG, s němi je radost hrát. Naopak zbraně jako plamenomet, mikrovlnka, jsou spíše nepoužitelný, škoda že granátomet má tak malou účinnost. Hudba je poměrně jednoduchá až trapná, ale co vás 100% na ní dostane je přimíchávání druhé dramatizující hudby při přesile protivníků a zhoršování vaší situace, naopak zklidňování a návrat do normálu po vyhrané přestřelce. Je specifická a vždy dobře zapadá do prostředí, ve kterém se právě ocitáte. Ve hře jste neustále navigováni vysílačkou a některé hlášky mě docela rozesmáli, vzpomínám si např. na latríně při střelení do hovna právě zabitého teroristy vás Hawk okřikne: rozpočet Shopu není tak velký, abys mohl střílet municí i do hoven :) Nebo když u závěrečného bosse zabijete všechny jeho zbývající vojáky, zahlásí naštvaně: co si člověk neudělá sám, to nemá. Vytáhne zbraň a jde vás kosit :) Atmosféru to má výbornou a věřím, že kdo si to zahraje i dnes, tak neprohloupí, nakonec vás to stejně dostane.

John Mullins a The Shop :) Svého času opravdu propíraná hra, o kterou člověk v diskuzích na internetu zakopával neustále. Ghoul systém (myslim, že tak se to jmenovalo) zásahových zón dal nám, těm lehce vyšinutým, možnost se opravdu vyřádit. Povzdvižení, které se okolo tohoto systému utvořilo, hře lehce pomohlo, neboť v ostatních ohledech se (alespoň podle mého názoru) povětšinou jednalo o průměr.