Pony Island

Snažit se zařadit Pony Island do nějaké zavedené kategorie, může způsobit bolehlav. Jasan, je tam trošku primitivní plošinovky, nějakej ten rébus, i trošku z toho hidden objects by se tam našlo. Ale ta hra není ani jedno z toho, ba ani kombinací výše vypsaného. Myslím, že by se dost dobře dalo podobným hrám založit kategorie „vyjebávakčy“, odpusťte ten výraz. Ale přesně to ta hra dělá. Vyjebává s hráčem od začátku do konce. Téměř vždy je o krok před vámi. A to je sranda, pokud se umíte zasmát sami sobě.

Původně jsem chtěl hru přirovnat k tradičnímu boření čtvrté stěny, které známe z filmů i her dost, ale tohle není ten případ. Hra až na jednu situaci respektuje vás, jako hráče a soustředí se pouze na vás, jako herní postavu. Pony Island ale přeci jen něco boří. Boří vlastní zavedená pravidla a pravidla ve hrách obecně. A v tom je její pointa a to jí jde dost dobře.

Ono když se nad tím zamyslíte, ta hra se svou atmosféru dost podobá prvnímu Portalu, kdy poprvé uvidíte díru ve zdi a začnete prozkoumávat útroby Aperture Science. To byl pro Portal epický twist, kdy jste si uvědomili, že vlastně nehrajete „jen“ logickou hru.

Pony Island je experimentální hříčka, kterou sice dohrajete za dvě, maximálně tři hodinky, ale má svoje osobité kouzlo, vtip, je originální a co se jí musí uznat, párkrát mě dostala v momentech, kdy jsem to opravdu nečekal. Škoda toho nevyužitého potenciálu v závěru.