Icewind Dale II

Hlavní devízou IWD2 jsou bezchybně implementovaná pravidla 3. edice D&D a v důsledku toho vcelku originální herní systém. Pro postavy je k dispozici řada specializací a jejich vlastnosti, ale např. i původ se promítají do herních činností (rozhovory, alternativní řešení některých situací apod.). Lahůdkou je ovšem paleta zastoupených ras, mezi nimiž nechybí ani drowové či hlubinní gnómové, kteří nejsou ve společnosti oblíbení (což na vlastní kůži pocítíte), ale zase to vynahradí jejich výjimečné dovednosti. Už jen kvůli možnosti zcela odlišného složení party se vyplatí zahrát si IWD2 podruhé.

Druhou věcí, jež mě zaujala, jsou zajímavé herní lokace; často jsou vystavěny na dobrém nápadu - cestování den po dni do minulosti, abych zabránil zkáze lávového města; bludný les atd. - a hráčova činnost v nich se neomezuje jen na nudné explorování a likvidaci nepřátel, ačkoli by právě mnohé na první pohled nápadité úkoly zasloužily důmyslnější a kreativnější možnosti řešení, než hra nabízí.

Když o IWD2 zpětně přemýšlím, nenapadají mě žádná vyložená negativa (pominu-li tradiční fantasy příběh), skutečností ovšem je, že samotné hraní není až tak zábavné a návykové, jak by se podle na papíře uvedených vlastností mohlo zdát a jako tomu bylo u prvního dílu. Něco tam uvnitř jí zkrátka chybí.

Bohaté možnosti, ktoré sú zahrnuté v pravidlách tretej edície AD&D, už boli spomenuté v predošlých komentároch, rozpisovať ich myslím netreba. Herný zážitok pre mňa začal študovaním manuálu, hra síce hneď v úvode ponúka na výber viaceré prednastavené družiny, ale vytvorenie vlastnej skupiny postáv je v tejto hre dôležitým prvkom, ktorý vyžaduje zo strany hráča svedomité uvažovanie a tiež aj isté plánovanie. Ak potom neskôr v priebehu hry zistíte, že vaša družina napĺňa predstavy a plány, ktoré ste do nej vložili v úvode pri vytváraní postáv, naplní vás to istou spokojnosťou a práve tento pocit považujem pri IWD2 za jeden z dôležitých bodov hernej zábavy.

Herný príbeh je podávaný príjemným spôsobom, úvodné intro je ručne kreslené a doplnené hlasom rozprávača, ktorý vás postupne zoznamuje s udalosťami na Planine ľadového vetra. Rovnakým spôsobom je vyriešené i prelínanie jednotlivých herných kapitol. Práve tieto ručne kreslené a štylizované animácie sú ďalším z dôvodov, prečo hru hodnotím pomerne vysoko; dotvárajú pocit dávno minulých časov a v dnešnej dobe nablýskaných 3D animácií mi práve takýto vlastnoručný umelecký dotyk autora často chýba.

Neskôr, v priebehu hry, som mal ku grafickému spracovaniu aj isté výhrady, pretože väčšina územia je pokrytá nánosmi snehu a hoci nočná atmosféra bola výborná, pri plnom slnečnom svetle ma postihla pravá snežná slepota a plávajúci text sa mi sledoval naozaj ťažko. Ak by som si mohol vybrať, uvítal by som jemnejšie a menej kontrastné farebné odtiene, ale to už je otázka osobného vkusu a medzi mínusy ju zaradiť nemôžem.

Udalosti sa odvíjajú pomerne priamočiarym spôsobom. Družina sa ocitne v osídlenej oblasti, kde postupne stretáva a spoznáva rôzne herné postavy, od ktorých získava jednotlivé úlohy. Postavy i úlohy sú navrhnuté dobre, či už sa jedná o hlavnú líniu príbehu, alebo iba o drobné a nepodstatné vedľajšie udalosti. Ako sa postupne odvíja príbeh hry, družina opúšťa jednotlivé osídlené oblasti a putuje nebezpečnými a divokými zákutiami ďalekého severu. Putovanie divočinou je založené väčšinou na súbojoch, no nájdu sa i miesta, na ktorých čaká hádanka alebo prekážka, ktorú treba zdolať rozumom. Hlavolamy sa však objavujú zriedkavo a prevládajú súboje, pre niekoho to môže byť nočná mora, pre ďalších zas vítaná výzva.

Najväčšie prekvapenie, čo sa príbehu týka, ma čakalo v záverečnej časti hry. Nemyslím tým vyvrcholenie udalostí a odhalenie jednotlivých súvislostí, ale skôr štruktúru. Vo chvíli, keď družina doputuje do starej elfskej pevnosti, priamočiare súboje a presekávanie sa hordami protivníkov zrazu ustúpi do pozadia a k slovu sa opäť dostanú rôzne úlohy a desiatky nehráčskych postáv. Vo väčšine hier to býva skôr opačne, príbeh sa v závere začne zjednodušovať, stáva sa priamočiary a úlohy jednoduché, ale tu je to naopak. Pevnosť je rozsiahla, bohato osídlená a hoci ponúka i náročné boje a tuhých protivníkov, neukráti vás ani o množstvo úloh, zopár hádaniek, alebo i objavovanie starobylých artefaktov a zbraní.

Zabudol som spomenúť hudbu, tá je spoločne s ostatnými zvukmi naozaj výborná a pre moje laické ucho bola zvuková stránka hry skutočným potešením.

Čerešničku na torte predstavuje špeciálny režim Srdce běsu, ktorý sa objavil aj v predošlej časti hry. Jedná sa o mód, ktorý je určený pre družinu zloženú z postáv na vyššej úrovni; protivníci sú mocnejší a očarované predmety majú lepšie vlastnosti. Pravá zábava sa teda začína až po prvom odohraní hry, keď vstúpite do Targu ako skúsení a neohrození dobrodruhovia, ktorí už niečo preskákali. Zároveň to otvára i priestor na širší rozvoj postáv, k dispozícii je dostatok úrovní a môžte tak skúšať zaujímavé kombinácie rôznych povolaní. Na svoje si prídu hlavne mágovia, ktorí získajú prístup k najvyšším a najničivejším kúzlam, čo platí nielen pre mágov vo vašej družine, ale i pre tých nepriateľských.

IWD2 byla vlastně moje první hra založená na D&D pravidlech. Do mé paměti se však dostalo kvůli něčemu jinému a tím jsou dva hlavní záporáci, kteří se zde objeví. Ve spoustě her můžeme vidět mnoho charakterů, kteří jsou různě sympatičtí bez ohledu na to, jestli jsou záporní nebo kladní. Já osobně mám častěji tendenci se přiřazovat ke kladné straně konfliktu. Proto byl pro mě určitý šok, když jsem si uvědomil, že ta rádoby kladná parta dobrodruhů, kterou jsem vedl, je vlastně na záporné straně konfliktu. Na straně bezohledných rasistů, kteří nejsou schopní respektovat ostatní jen kvůli jejich barvě pleti, křídlům, nebo počtu končetin. Ještě nyní si vzpomínám, jak jsem si téměř na konci hry přál, abych dostal příležitost přiklonit se na stranu dvou hlavních „záporáků“ Isaira a Madae, kteří vlastně ve skutečnosti byli jen bojovníci za práva sociálně vyloučených ras.

Ano, určitě se objeví názory, že Isair a Madae ve skutečnosti vedli společenství zlých potvor, ale musíme si zde uvědomit skutečnost, že pokud nějaký jev definujeme jako reálný, tak se ve svých důsledcích reálným stane. Ze stejných důvodů byly například u nás ve středověku upalovány čarodějnice, protože stačila jen skutečnost, že je někdo jako čarodějnice definoval, aby byly upáleny. Všechny ty rasy ve společenství Isaira a Madae v základu vůbec záporné být nemusely, ale až kvůli nálepce, kterou dostaly od společnosti, se staly zlými. Tento jev se dá také nazvat „sebesplňující se proroctví“. Je to stejné jako v dnešním světě, kdy někteří lidé automaticky onálepkují každého Roma jakožto zloděje a on se až kvůli nálepce „zloděj“ tím zlodějem skutečně stane. Také proč by se měl chovat jinak, když společnost si už toto o něm myslí.

Proto nyní apeluji zvláště na ty z vás, kteří při výběru rasy svých hrdinů, ať už v Icewind dale nebo jiných hrách, které tuto možnost nabízejí, vybírají pouze rasy jako je člověk, nebo ty, které jim jsou velmi podobné. Lidi a například Elfové jsou velmi upřednostňováni, mezitím co takoví Orkové, půlorkové a jim podobní nebývají vybíráni příliš často. Toto však není vina jen hráčů, ale také vývojářů, kteří vás ani za žádnou sociálně vyloučenou rasu prostě hrát nenechají. Dá se považovat za štěstí, že se zde vůbec půlork objevil. Nechápu, proč nám nemůžou dát možnost zahrát si třeba i za čistokrevného skřeta, nebo třeba démona. I takový drak by mi udělal radost, i když tam by možná byl trochu problém s pohybem v interiérech :).

Tímto musím pochválit ty hry, ve kterých nejenže máte šanci si za tyto rasy zahrát, ale také jsou ukázány v lepším světle a ne jen jako ultimátní zlo.

Více se již o této problematice rozepisovat nebudu. Věřím tomu, že jste pochopili, co jsem se snažil tímto komentem říct a to ne jen z pohledu Icewind dale, ale také z pohledu ostatních her a možná také reálného života.

A máme tu pokračování legendy, bohužel už bez žádného datadisku.
Icewind dale 2 nás vhodí na opačnou stranu hřbetu světa a to do Targu. CElé desetiměstí najednou ohrožuje legie chiméry. Ano, pro ty co hráli hearts of winter, je to nedaleko od Pustolesa.
Hra nábízí, ještě více možností, kombinací ras a povolání. Opravdu, pořádná tvroba postavy, je tak na 20 minut. Z grafické stránky, zůstala hra stejná. Jen příběh mi přišel trochu slabší. To co se velice povedlo, je potuvání našich hrdinů. De facto obejdete celý hřbet světa, ze všech jeho stran a vposledních dvou kapitolách stanete v kuldaharu. Bylo to úžasné, pozorovat, jak se to všechno změnilo. Postavy, které byly v prvním dílu, zestárly, Kuldahar se rozšířil a Arundelovi postavili sochu.
Přes obranu targu, až k likvidaci Legie chiméry, doputujete až do ruky Seldarininy, nově zpravované, kde sídlí váš nepřítel. A bude mít něco společného s Belhifetem z jedničky.
Dvojka přinesla zkrátka spoustu vylepšení ale říkám, si jestli těch vylepšení už není nějak moc. Příběh se mi velice líbí ale též je o něco slabší. Ale nemohl jsem si nechat tuto legendu ujít. A na známých místech jsem tvzpomínal na jedničku.

Pokud bych z RPG chtěl vytáhnout především příběh, tak ho nenabaluju tunou bezvýznamných dungeonových bitek, kterých je v Icewind Dale II bezpočet. Celé to pak hrozně hezky funguje, ale tohle onu hru šíleně shazuje. Nebo mně to alespoň tak přišlo. Co naplat, že hra se od Baldur´s Gate nijak nezměnila. Snaží se být od všeho trochu a pak z toho celku není vlastně vůbec nic.

Příběh je takový jednoduchý, nic zásadního nečekejte. Nicméně mě chvílemi dost bavil, chvílemi až moc. Líbilo se mi i to, že ačkoliv máte úkolů několik, u všech přesně víte, kam jít a co udělat. Nijak to hlavu nezamotá, a to je dobře. Horší už je to se samotnými bitkami, které mě vůbec nebaví. Nevím, jestli jsem z Baldur´s Gate vyrostl, ale přijde mi, že to na tehdejší dobu mělo daleko lepší systém a to jak inventáře, tak samotného boje. Nemůžu si pomoct. Tady je hrozně těžké se do hry pořádně dostat abych s čistou hlavou mohl říct. Ano, jsem na hře závislý stejně jako jsem byl na Baldur´s Gate, ale co Baldur, stačí i jiná RPG. Pro mě je hrozně důležitý příběh v RPG hrách a když ten chvílemi klame, tak je to pak těžké.

Icewind Dale II jsem ale nakonec dohrál. Prokoukal jsem u něj několik filmů, ale dohrál jsem ho. To, že jsem u něj koukal na filmy jenom a jenom svědčí, že samotné bitvy prostě nebyly to pravé ořechové a nejhorší je, že jich bylo až zbytečně hodně. Tvůrci chtěli příběh nebo čistou dungeonovku? To je v RPG obrovský rozdíl.