Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 85
Hra mě už kdysi v začátcích DH zaujala svým názvem, který je prostě skvělý, ale z nějakého důvodu jsem jí pořád odkládal až přišel její čas nyní, skoro po 30 letech od vydání. Poslední roky si vždycky takhle v listopadu zahraju nějakou adventurní klasiku, loni to bylo příjemně zvláštní Sanitarium, ale tenhle kousek ho svou "divností" jednoznačně překonává :)

Ihned po spuštění mi došlo, proč jsem se hře tak dlouho vyhýbal, bylo to ovládání postav pomocí 8 různých příkazů (říká se tomu parsery, nebo si to s něčím pletu?), což jsem vlastně doteď nikdy neabsolvoval, protože to "vyhynulo" těsně předtím než jsem začal s hráčskou kariérou. Ale moje obavy byly v tomto zbytečné, jasně chvíli mi to sžití trvalo, ale do půl hodiny jsem to už prakticky nevnímal, ba naopak mi to v některých pasážích přišlo i celkem osvěžující.

Postupoval jsem s výběrem postav pěkně zleva doprava a postupně objevoval jejich pozadí a utrpení, které se z části přeneslo i na mě. Každý z příběhů obsahoval minimálně jeden silný moment, který si budu pamatovat hodně dlouho mrtvá manželka pověšená na háku vedle masa, násilnický démon ve výtahu, elektrické "ukřižování", řeznické operace v koncentráku, nebo rozhovor se ďáblem. Ano, často jsem se v ději mírně ztrácel, ale ta zmatenost je vlastně součást samotné hratelnosti, stejně jako různá morální dilemata, či neuvěřitelné souvislosti. Mojí nejoblíbenější postavou se stal "vopičák" Benny, který měl příběh asi nejvíce vzdálený realitě, ale v tom byla ta síla, jako i v tom, že nemohl mluvit a tak s náčelníkem komunikoval jen posunky a mručením :) 

Hra vypadá i dnes celkem pěkně, v tom mají tyhle "ručně" dělané hry a adventury především značnou výhodu, protože nestárnou, limitem je pouze rozlišení obrazovky. Co nepotěší je občasný pixelhunting a předměty, které se zaktivní až v určitém okamžiku, takže to vede k zákysům. Ale to bylo přece tehdy celkem normální, takže se to i dnes musí přejít s přivřenýma očima. 

Byl to emocionální zážitek, nebudu lhát, úplně vše jsem nepochopil, ale za to asi může kompozice hry a fakt, že různé vrstvy si hráč musí i domyslet. Určitě si někdy přečtu povídku, což je další novum, ještě nikdy jsem si nečetl předlohu hry, jsem na to zvědav. A teď jdu řvát někam jinam, i když nemám pusu ;)

Pro: neuvěřitelné příběhy, zvrácené reálie, filozofický přesah, netradiční sci-fi, adventurní klasika

Proti: ovládání přes příkazy může být dnes už bariéra, předměty k interakci je někdy těžké najít

+40
  • PC 70
Hned po zapnutí hry mě potěšilo, že se spustila a vše fungovalo, jak má. Možná bych jen ocenila, kdyby před samotným spuštěním úvodní části hry bylo nějaké menu. Hra rovnou jede a k možnostem nastavení jsem se dostala až po výběru první postavy, se kterou jsem se rozhodla hrát. Začátek jsem tak měla bez titulků a při poměrně řvoucí hudbě. Kvůli tomu jsem úplně nerozuměla/neslyšela informace o některých postavách. Ale nebylo to zas tak hrozné, protože při další spuštění hry se vše zopakuje (pokud se rovnou nedá načíst uložená hra).

Na výběr tedy máme 5 postav Gorristra, Ellen, Bennyho, Teda a Nimdoka. Já si vybrala Ellen. V tu chvíli jsem netušila, že budu postupně hrát za všechny. Měla jsem asi šťastnou ruku, protože její část mě bavila nejvíce. I když jsem párkrát tápala, tak vlastně nedošlo k žádnému velkému záseku, kde bych cítila frustraci z toho, že nevím, jak dál. Možná jen to, že nejdříve nejde sebrat žlutou látku, ale následně to možné je. A to podle mě bez zjevného důvodu, jen se prostě pochlapí a překousne strach. Na což si budu stěžovat ještě později. V tomto případě se mi tato záludnost podařila odhalit nějak přirozeně. Z Elleniného příběhu jsem měla dobrý pocit. Odhalila jsem její minulost a trauma. I konec byl uspokojující. Dokázala se vyrovnat s minulostí a zároveň nějak poškodila AM.  

Když jsem si volila druhou postavu, rozhodla jsem se začít postupovat popořadě a zvolila Gorristera. Myslela jsem, že se také objeví v pyramidě a naváže na Ellen (jak je to mimochodem na konci), ale ne, každá postava má svou lokaci. Tady už mi to tak nešlo. Zasekla jsem se hned na začátku. Možná to bylo tím, že byla pozdní večerní hodina a já byla už unavená, tak mi to nemyslelo a ani ta všímavost nebyla nejlepší. Chtěl jsem ale ještě pokročit, tak sáhla pro radu na internet. Možná bych udělala líp, kdybych šla spát a zkusila to řešit v lepším stavu. Na internetu jsem našla radu, že mám spojit 2 prostěradla, ale dál jsem stejně tápala. Bohužel u Gorisstera je možné zemřít, což se mi opakovaně stalo, když jsem vystřelila na věci, na které jsem neměla. Po jedné takové smrti jsem to vzdala.

Měla jsem pocit, že potřebuji změnu, tak jsem následně pokračovala Bennym. Bohužel jsem si moc nepolepšila, protože ani Bennyho část mi moc nešla. Řekla bych, že jsem se konečně naučila styl hry. Hlavně to, že opravdu platí, že když se pokusíte něco s něčím udělat a ono to nejde, tak to neznamená, že to za chvíli, po nějakých jiných událostech, nebude možné. Tady je třeba příklad dřeva ve skladu s jídlem. Snažila jsem se ho sebrat, použít ho na to ovoce a tak, ale nic nešlo. Až na téměř samém konci ho jde sebrat, když se hledají části na vytvoření panenky. Nechápu, proč není možné dřevo sebrat hned, a pak později zjistit možnost jeho použít. Podobně to bylo i s liánami. Při hraní Bennyho části jsem tedy bohužel využívala rady na internetu až moc. Možná jsem byla zase jen unavená, ale opravdu mě nenapadaly kroky dále a cítila jsem velkou frustraci. 

Po Bennym následoval Ted. Jak už jsem zmínila, nejspíše jsem se při trápení s Bennym naučila styl hry, protože Ted mi, jako Ellen, šel mnohem lépe. I když musím říct, že dveře do kuchyně jsem našla úplnou náhodou. Na obrazovce není vůbec naznačeno, že tím směrem by mohlo vůbec být možné jít. Protože jsem věděla, že mám věci dělat v různý čas opakovaně, neměla jsem problém s objevením knih a tak dále. Samozřejmě jsem občas tápala, ale po většinu doby jsem neměla pocit zoufalství, které vyřeší jen rada na internetu. Zasekla jsem se až na úplném konci, kdy mi přišlo, že už se nedá nic dělat (dábel v zrcadle). Chtěla jsem zrcadlo zničit v kruhu, ale nešlo mi to, protože jsem se asi nikdy netrefila na kruh, ale na démona a ten ho nechtěl. Na internetu jsem jen našla potvrzení, že se pokouším o správnou věc, jen jí je potřeba udělat lépe a být trochu přesnější v zaměření kruhu.  

Potěšená z úspěšného a příjemného průchodu s Tedem jsem se pustila do Nimdoka. Z toho mám rozporuplné pocity. Nikde jsem se nezasekla a dokončila jeho část bez jediné rady, ale z konce jsem neměla dobrý pocit. Jako bych ho nedokončila. Sice ho AM vzla zpět a komentoval to tak, že se smiloval nad lidmi, tak to vypadalo jako úspěšný konec, ale nezprovoznila jsem Golema. Bylo to nějaké divné. Prostě jsem prošla stěnou s tvářemi a byl konec.  

Nakonec jsem se vrátila ke Gorristrovi. Podruhé mi jeho část šla lépe a sama jsem si všimla věcí, které jsem předtím úplně přehlédla, ale stejně jsem skončila u nápověď. Například mě nenapadlo použít nůž na „vaky s plynem“, aby došlo k sestupu vzducholodi. A část na zemi mi pak už vůbec nešla. Tam jsem zase potřebovala hodně poradit.  Ale možná jsem zase byla unavená. Párkrát jsem skoro usnula, tak to není dobrý stav pro řešení situací v adventurách. U Gorristra jsem našla pár chybek, jako když jsem vzala klíč, ale pořád se na něj šlo podívat na panelu. Také jsem zachránila zvířata, kterým se po zatažení za páku nic nestalo, ale stejně mi Gorristr řekl, že je jejich krev na jeho rukách.  

Tedy teď je to správné nakonec, protože nakonec tu byl závěr hry. Ten se mi líbil nejméně. Zase jsem začala s Ellen, která ale mi poměrně rychle umřela. Bylo mi řečeno, že svou část nezvládla. Blbý no, v tom případě nemělo smysl pokračovat a pokusila jsem se o to znovu. Na druhý pokus jsem začala s Bennym, protože s Ellen jsem objevila nějaký přístroj, kde oslovili Bennyho. Benny ho nedokázal zprovoznit. Bylo jasné, že to neumí a po Ellen se k němu nebudu moc vrátit, protože bude mrtvý. Opět tedy neúspěch. Koukla jsem tedy do návodu a zjistila, že je potřeba aby tam šli v určitém pořadí a udělali vždy určité kroky. Při pohledu na klece jsem nenašla žádnou nápovědu ohledně správného pořadí. Musela bych na to přijít metodou pokus omyl. To se mi nechtělo. V 5 postavách je to docela dost pokusů. Když člověk ještě neví, co která postava má udělat. Jít krok po kroku podle návodu se mi taky nechtělo. Když jsem hrála za jednotlivé postavy, do návodu jsem se taky dívala, ale bylo to tak, že jsem se podívala jen na jeden následující krok. Na něco jsem přišla sama, a pak se zase podívala, a tak dále. Tady by to bylo kompletně podle návodu. V tom jsem neviděla smysl, tak jsem se rozhodla, že tomu dám jeden pokud, udělám, co půjde a nejspíše neuspěji. Začala s Nimdokem, i s vědomím toho, že pravděpodobně neuspěji, jsem se s ním pokusila AM porazit. Všechny postavy mi postupně umřeli a hra skončila. Sice jsem neměla šťastný konec, ale konec to byl.

Jednotlivé postavy a příběh hry je dobrý. Docela mě motivoval k tomu, že bych si ráda přečetla povídku, na jejímž základě je hra vytvořena. Taky mě zaujal samotný AM a jeho motivace, proč si vybral zrovna tuhle skupin. Lidí s podobnou minulostí je spousta. Také tvrdí, že je nenávidí a stovku let mučí, ale dá je do situace, která jim pomůže smířit se svými démony a vypořádat se se svou minulostí. Možná to nebyl úmysl. Na druhou stranu se jedná o adventuru své doby, která se s hráčem moc nepárá, a to jsem zrovna úplně náladu neměla. I když to možná není férové, nálada a ospalost ovlivnili můj herní zážitek i hodnocení hry.

Pro: příběh, dabing, postavy

Proti: řešení hádanek

+15
  • PC 80
Nemám ústa a musím křičet patří mezi ty nejpovedenější adventury vůbec, především kvůli tomu, že se zde setkává několik skvělých mechanik a nápadů. První, co po zapnutí oceníte, je grafická stránka. Nejde sice technicky o vrchol, ani se mi netrefila do vkusu, ale od počátku skvěle navozuje tíživou atmosféru. Každá lokace je jiná a grafická stránka tomu vždy skvěle odpovídá. Perfektní namluvení počítače AM Harlanem Ellisnem, autorem předlohy, je správně děsivé. Během hraní postupně vystřídáte všech pět postav, které jsou známé z povídky, ale zde je jejich příběh propracovanější. Co povídka pouze naznačuje, to dává hra plnými doušky. Každá z postav se pohybuje v jiném prostředí, vždy naprosto odlišném, takže nehrozí žádný stereotyp. Nedochází díky tomu ani k hromadění předmětů v inventáři. Hádanky jsou tak zajímavé, místy dají slušně zabrat, ale není nutné vzpomínat na drobnost, kterou jste viděli před deseti hodinami.

Postavy se střetávají se svou minulostí a je jen na hráči, jak moc se s ní vyrovnají. Není nutné každou část vyřešit dokonale. Průchod hrou není předem dán, pořadí postav je naprosto volitelné. Po dokončení všech pěti příběhů následuje finále, které také nabízí dostatek volnosti a možnost dosáhnout více konců. Za správný bych označil pouze jeden, ale stejně jako v předloze nečekejte šťastný konec. Postavy jsou od sebe výrazně odlišné i povahově, někdo je sympatický skoro od začátku, jinému se musí přijít na chuť. Hra pracuje s náročnými myšlenkami a daří se jí nutit hráče k zamyšlení. Je znát úzká spolupráce s autorem povídky, jejíž atmosféru i část poselství se do hry podařilo přenést. Manuál bohužel obsahuje pouze stručný úvod do situace, jinak nic zajímavého. Je škoda, že součástí balení není i povídka, její přečtení krásně doplňuje zážitek ze hry. I Have No Mouth, and I Must Scream v každém případě doporučuji, jde o adventuru kterou by měl vyzkoušet každý fanoušek žánru.
+40
  • PC 80
Vrátíme se! Rozumíš? My jsme lidstvo! My jsme TY! V jedné podobě, v další podobě. jsme vždy Tebou. Nemůžeš se uchránit, protože přicházíme v mnoha, mnoha podobách. Vrátíme se!

Tuhle hru jsem měl zakoupenou dlouho, a ještě déle jí měl v hledáčku adventur, které si chci zahrát. Nyní již pokořená, ale klasický pocit, který mám po dohrání her, pocit vítězství, určitého zadostiučinění, se zde nedostavil. Cítím se naopak zamyšlený, takhle hlubokou myšlenkovou sondu jsem opravdu nečekal.

Sundal a objal svou dívku. Políbil jí. Byla mrtvá, už když visela na háku v mrazáku pro prasata. Nechat jí tam ale nemohl, Glynis si zasloužila více, než jeho ubohou omluvu. Vytáhl jí tedy ven a pohřbil do země za motelem.

Každý z nás má několik stránek osobnosti, ne všechny naše já jsou ale viditelné ostatním okolo. Kdo o všech našich vnitřních podobenstvích ale ví, jsme my sami. A přesně na tomto staví příběhy hry I Have No Mouth, and I Must Scream. Hrajete postupně za 5 postav, kdy se každá musí postavit své minulosti. Minulosti, na kterou není žádná z postav hrdá, minulosti která tíží, vyvolává strach, znechucuje. Hrabete se tak postupně v myšlenkách, skutcích a odporu jednotlivých postav a snažíte se najít určitým způsobem cestku k vykoupení. Cestu, která posune příběh o kousek dále, aby se v poslední části každá z postav dočkala odpuštění, rozuzlení a hráč zakončení příběhu.

Přes panickou hrůzu ze žluté barvy vlezla do touto barvou zbarveného sarkofágu a zavřela ho za sebou. Svět se s ní zatočil. Otevřela oči a zjistila, že stojí ve žlutém výtahu. Dveře se zabouchly. Křičela, chtěla ven, ale nemohla. Interkom začal předříkávat milníky jejího sobeckého života zaměřeného na kariéru, který skončil smrtí v podobném výtahu. Poté, co byla znásilněna.

Ne všechny postavy mají stejně zajímavý příběh, ne každý příběh je špičkový a znepokojivý, ale jako celek hra funguje v tomto směru perfektně. Knižní předloha a dohled autora je velmi znát. Nebudu zde psát, která postava má jaký příběh a která se mi zdála lepší vůči ostatním, na to ať si každý hráč přijde sám, protože tohle je jedna z těch silných stránek hry. Co musím zmínit jsou určité neduhy, které hru provází. Pixel hunting se naštěstí příliš nekoná, jak bylo dříve u adventur zvykem, bohužel se adventura I Have No Mouth, and I Must Scream nevyhnula jinému problému - některé předměty se aktivují až v momentě, kdy hra uzná za vhodné. To že procházíte několikrát obrazovkou, vidíte reproduktor na zdi a napadne vás ho sebrat, pro hru nic neznamená. Hlavní postava prohlásí, že podobný krám nepotřebuje a předmět se nadále nejeví jako aktivní. Ale, bohužel, po určitém překročení dějové linky, se najednou reproduktor sebrat dá, navíc je to zásadní předmět pro další postup příběhem. Hráč se tuto změnu ale nijak nedozví a pokud nezkusí předmět sebrat znovu, i když předtím Xkrát nešel, jednoduše ho čeká zákys. Podobných případů je ve hře více, což bohužel v mém případě nabouralo jinak mistrně pojatý příběh.

Jaké muselo být odhalení, že byl někým, když proti podobným bojoval? Vlastně, když je potíral, když je vraždil, snažil se je vyhladit. Jaký to musel být pocit, když ve falešném zájmu vědy byl ochotný zmrzačit i děti? Jaký to musel být pocit pro nacistického doktora, když zjistil, že je - stejně jako jeho oběti - Žid.

Hra vyniká, kromě příběhu, také svojí grafickou stránkou. Není nejlepší, řekl bych že je dosti průměrná i na svůj věk. Ani animace nejsou nic, co by mělo hráče dostat do kolen s pocitem úžasu. Čím grafická stránka vyniká je pocit tíhy, který ve hráči vyvolává. V kombinaci s příběhem a zobrazeným postupem hrou, se jedná o velmi silnou kombinaci.

Konec hry je velmi zvláštní, velmi silný a některé momenty vás donutí zastavit a přemýšlet. Ale přesto bych si konec, vůči všem předchozím částem, představoval jinak. Ne veseleji, ne jednodušeji, ale méně surrealisticky, protože konec je už dost přitažený za vlasy, byť svojí logiku dává.

Pokud máte rádi silné adventury, jste náročnější a nespokojíte se s jednoduchými hrami, tohle je titul přesně pro vás. Neřešte jeho stáří, jeho grafickou podobu. Užijte si příběh, protože o ten tu kráčí v první řadě.

Pro: Příběhy, atmosféra, hloubka celé hry, psychologický přesah

Proti: Zvláštní konec, nevyvážená kvalita příběhů, předměty jsou někdy aktivní, až když se to hře hodí

+34
  • PC 90
Nemám držku a musím řvát jak kdysi trefně přeložili tuto hru ve Score byla pro mě roky naprosto geniální záležitost a ještě nedávno bych ji zařadil na první místo mezi adventurami roku 1995. Po dohrání Gabriel Knighta 2 musím nejspíše první místo přehodnotit, protože k jeho dokonalosti téhle hře přece jen něco chybí.

Určitě tím něčím ale není legendární příběh Harlana Ellisona. Ocitáme se v temné postapo budoucnosti, kde se šílený superpočítač AM vymknul kontrole, vyhladil lidstvo a jen tak pro zábavu si v klecích mučí pětici "hrdinů". A protože se nudí, rozhodl se udělat určitou soutěž. Každého z pětice pošle do jeho nejhorší noční můry, kde musí dokázat nemožné - odhalit jeho slabinu a vypořádat se s minulostí. Zastavím se u oněch hlavních postav. Hrdiny je lze nazývat jen stěží, protože každý z nich z si nese pořádný škraloup a za každého hrajete trošku jinou hru. Upozorním, že bez pořádných SPOILERů se tohle opravdu neobejde.

Ellen je inteligentní žena, trpící fóbii ze žluté. Tu měl muž, který ji znásilnil a zničil život. A Ellen čeká 50 odstínů žluti v pyramidě, která je bránou k jednomu ze zapadlých AMových center a také postavení se vlastnímu strachu. Bezesporu vizuálně zajímavá pasáž, jen hrdinka do té galerie zrůd trošku nezapadá.

Ted, bývalý manžel Ellen byl navenek hodný muž, uvnitř ale podvodník a děvkař. A teď se v magickém hradu musí vyrovnat se svou nevěrou a zachránit Elelninu duši před čarodějnicí a vybojovat boj mezi dobrem a zlem. Úpřimně mě ďábel, anděl, démoni a čarodějky do celkového příběhu moc neseděly, ale jinak je to celkem působivé.

A přitvrzujeme - Gorrister, rapl který dohnal svou ženu do blázince se musí na palubě Zepelínu i v zapadlém baru vyrovnat s tím co ženě dělal, se svou smrtí i "milovanou" tchýní a tchánem.

Benny je sviňák jak když vyšije. Prototyp dokonalého vojáka, který bez skrupulí ve Vietnami zastřelil 4 vojáky z vlastní jednotky. Jako trest se z něj stal opočlověk bez schopnosti mluvit, s nefukčníma nohama a neukojitelným hladem. V džungli musí najít odvahu postavit se mužům co zabil a šílenému obětnímu rituálu domorodců.

Nejbrutálnější pasáž si ale krade Nimdok. Nacistická stvůra, která po boku doktora Mengeleho prováděla ty nejzvrácenější experimenty na vězních v lágru, na Židech aby se ukázalo že je taky žid. A nutnost vzpomenout si na vlastní minulost a postavit se na správnou stranu. Krev, zohavování, zmrzačené děti, něco tak syrového se ve hrách jen tak nevidí.

Závěr v podivné zemi nezemi, kdy pětice hrdinů čelí pomocí získaných pozitivních vlastností částem AMa je naprosto neskutečný a vůbec celý příběh má na adventuru neskutečnou hloubku.

O to víc zamrzí to ostatní. Grafika je i na rok vzniku celkem průměrná. Hratelnost není těžká, ale je neférová. Není problém s množstvím předmětů nebo lokací, ani s tím přijít na to co kde použít. Problém je klasický přístup 90. let - některé předměty jsou mrňavé, další se nehlásí hned ale později. Jiné se hlásí, ale nejdou použít/sebrat hned ale až časem. Občas se něco stane náhodně, občas musíte akce provést v určitém přesném pořadí, jinak smolík.

Zamrzelo mě to ke konci, kdy jsem podle svého nejlepšího svědomí (a s pomocí návodu) splnil i nepovinné vyrovnání se s minulostí. Jenže bylo mi to na prd, protože u dvou postav mi chybělo kouzlo co jsem měl získat, protože jsem to neudělal přesně tak jak plánovali tvůrci. Docela to pak naštve, protože jsem pochopitelně chtěl nejlepší možný konec.

Každopádně i přes mé výtky je I Have No Mouth and I Must Scream adventura s naprosto neskutečným příběhem, který strká do kapsy 99% příběhů z té doby. Jen to není na 100%.

Pro: Neskutečný příběh, dialogy, pětice různých antihrdinů a jejich světy, finále, povinný a nepovinný úkol.

Proti: Občas velice neférová hratelnost, průměrná grafika.

+23
  • PC 85
No musím říct, že tahle hra předvedla přesně to co jsem očekával. Máme tu prvky vlastní každé starší adventuře, kdy si musíte klikat zvlášť na ikonky podle toho jestli chcete, aby postava něco vzala, spolkla či někomu dala. Logické hádanky, které ne vždy jsou zrovna intuitivní a často působí nesplnitelně. Především pokud si nevšimnete těch pár pixelů na obrazovce, které se najednou někde objeví po nějakém rozhovoru. A nakonec skvělý příběh s dobře zpracovanými charaktery, který jsem očekával hned, jakmile jsem se dozvěděl, že je hra založená některé slavné povídce, kterou si teď budu muset přečíst, protože příběh v téhle hře mi přišel až neskutečně zajímavý na to, že je založený na povídce z roku 1967, kdy se nějaké scifi teprve rozvíjelo.
+25
  • PC 90
Psychologická libůstka.
Apokalypsu přežilo pět lidí, a všechny slabosti/rozhodnutí v jejich životě jim dává pán světa (počítač s umělou inteligencí) pěkně sežrat.
Ač lehce představitelná adventura starého kabátu (pick up, give to, use), dostanete se do situací které si představit neumí nikdo. Jen chorobomyslný autor.
Zábava proudem neteče, ale emoce atmosféra jo. Spíše je to level kniha či umění, než super pařba :)

Pro: originalita, dabing, psychologie

+18
  • PC 85
Na tento kousek jsem narazila tady na databázi a zaujal mě nejen svým vysokým hodnocením. Povídku jsem nečetla, takže jsem o příběhu nevěděla prakticky nic a ze začátku jsem byla docela zmatená. Nevěděla jsem, co se po mě vlastně chce, co je účelem hry, ani jaký má smysl, že mi postava pokaždé umře na tisíc způsobů. Nicméně i tato dezorientace je součástí jak atmosféry, tak i samotného příběhu hry.

Všechny postavy byly prezentovány opravdu výborně. Moc se mi líbilo postupné rozkrývání minulostí. Nejvíce mě zaujal Gorrister, nejvíc znechutil Nimdok (jeho část jsem překousávala opravdu těžce) a nejlepší lokaci měl Ted (staré strašidelné hrady, to je moje). Musím také pochválit skvělý dabing. Jediné co mě mrzelo je, že některé věci zůstanou nevysvětlené. Ale to zase dává prostor pro vlastní interpretaci.

Co se technické stránky týče, stará grafika ani komplikovanější hratelnost mi vůbec nevadili. U tohoto typu her přece jenom záleží na jiných aspektech.

Pro: myšlenka, příběh, atmosféra, originalita, postavy, dabing, emoce

+33
  • PC 95
Kristovy rány, to tedy byla infernální jízda!

Příběh této hry není pro slabé povahy. Zadírá se pěkně hluboko do lidských slabostí, temných zákoutí člověčí duše. A to bez zbytečných ohledů. Pět příběhů pěti postav, jejichž minulost se jim mstí, obrazně řečeno, v surrealistickém pekle. Geniální ovšem je, že nejde o prvoplánovou depku. Hlavní napětí totiž spočívá v tom, že každá postava má možnost se ze svých činů (a některé jsou při tom sakra svinské) vykoupit. Ne ovšem kýčovitě, ale pozásluze hořkosladce, jak to má být. Toť katarze!

Profesionální scénář je sakra znát. Postavy jsou vymodelované tak, že na ně nezapomenete. Každá má unikátní charakter, za každou se hraje jinak: s jinou náladou, jinou motivací, jiným osobním vztahem. Hora emocí.
K tomu samozřejmě výborné a nádherně nadabované dialogy, mezi nimiž vyniká obzvláště démonický hlas autora předlohy, který mě asi bude budit ze spaní ještě dlouho.

Je to asi jedna z nejchytřejších her, co jsem hrál. Nenabízí jen zábavný, strhující příběh s jedinečnou atmosférou, i když ten taky. Nabízí skvělé pětipodobenství o vztahu jedince k minulosti, což je téma krásné a zde i krásně (byť mrazivě) zpracované.

Pro: příběh, atmosféra, postavy, unikátní myšlenková hloubka, decentně surreálný nádech

+66