Dreamkiller

Málokdy jsem se přemáhal hrát tak jako u tohoto titulu. Zvědavost je špatná věc! Nutí vás dělat věci kterých budete často litovat, třeba hrát tuhle koninu a doufat, že se z ní vyklube něco jiného než stokrát viděné béčko. Přiznám se proto rovnou, že jsem hru nedohrál. Námět není bůhvíjak originální, ale zajímavý určitě. V roli křehké psycholožky s minigunem v rukou krmit olovem fóbie v hlavách klientů? Tak to zní fakt "kůl", supr, jdeme na věc.

Problém první - technická stránka. Grafika je opravdu obstarožní a jediné co ji vytahuje z hlubin podprůměru jsou světelné efekty a nasvícení scén, které mi připomělo starý dobrý Bioshock. Však také všechny oficiální screenshoty jsou přímo zaplavené osvětlením, ale nenechte se zmást. Těchto efektů si ve hře užijete hodně málo. Úrověň textur se pohybuje někde mezi rokem 2001 - 2004 a při hraní jsem si všiml snad jen dvou docela kvalitních. Zničitelnost prostředí by se dala nazvat slovem jednofázová. Tím chci říct, že když zapálíte gauč, poškodí se úplně stejným způsobem jako když to do něj napálite bleskometem nebo brokovnicí. Na nějaké poškození světel nebo oken rovnou zapoměňte.

Problém druhý - design levelů. Čekal bych opravdu něco inovativnějšího než boj v lokacích nápadně podobným těm z Painkillera, zvlášť pokud se jedná o sny. První slušný level je tuším pátý, ve kterém se mi líbilo hněd několik milých překvápek - seskakování po obřích klávesách, otevírání dveří vedoucích do naprosto odlišného prostředí, či koridor končíci obří klíčovou dírkou ze které na vás koukne o nic menší šílené očko a rychle se ztratí. První levely jsou ovšem nudné a obyčejné.

Problém třetí - zbraně. Vaší primární zbraní je magie, tedy prázdné ruce ze kterých srší oheň, popřípadě tlakové vlny. S tím si lze chvíli vyhrát, ale po čase to už chce masivnější způsob likvidace nepřátel. Debilnější způsob sbírání zbraní jsem snad nikdy neviděl. Nést u sebe totiž můžete jenom dvě, přičemž vaše magické schopnosti se také počítají, takže pokud je chcete použivát, nést už můžete pouze jedinou zbraň. Tu můžete získat či vyměnit (odhodit ji nemůžete) jen na místech k tomu určených, zkrátka naběhnete na tento statický powerup a seberete zbraň kterou nabízí. Přitom přijdete ovšem o tu kterou momentálně držíte v ruce, což se vám asi milionkrát omylem povede při ústupu a to fakt není milý. Mimo to jsou zbraně krutě nevyvážené a jejich upgrade je neznatelný. Osobně jsem použivál výhradně brokovnici a minigun. Ostatní nemá cenu ani sbírat. Další něpeknou věcí je, že i když pálíte z minigunu nebo bleskometu ostošest, dění na obrazovce se přibližuje efektu střílení z malorážky v Hunting Unlimited. Slabé efekty, slabé zvuky, žádnej vodvaz.

Problém čtvrtý - nepřátelé. Když pominu fakt, že některé příšerky se nápadně podobají těm ze Spore (hlavně ještěrky ve třetím levelu) tak je typů nepřátel celkem dost a i když se některé v prvních levelech opakují, každý další level na vás vrhne převážně záplavu nových. Problém nastává ve chvíli, kdy se vás vrhnou nepřátelé ze dvou dimenzí. To znamená, že na vás útočí všichni ale vy můžete pálit jen po těch z dimenze ve které se právě nacházíte (což je vážně strašně fér). Takže pro likvidaci těch druhých musíte skočit do ohnivého portálu, který vás přenese do druhé dimenze (tady už můžete pálit po všech z obdou dimenzí, oni po vás samozřejmě opět také) a než vám vyprší mana, musíte najít další ohnivý portál který vás vrátí do první dimenze. Pokud tak neučíníte a mana vám dojde, začne vám hra velmi silně ukrajovat životy. Poprvé tenhle systém neurazí, ale postupně se s nim setkáváte čím dál více až se stane standardem v každé aréně. A to už je fakt na hlavu. Takže když se k tomu připlete ještě krvavej mód berserk, kdy se zrychlí váš pohyb i účinost vašich zbraní, ale odbarvní se vám obrazovka a nepřátelé vidíte všechny rudě, je v tom teprve dobrej maglajz. Další blbostí je respawn nepřátel. Někteří se vám bez problému snesou ze stropu za záda, jiní vstávájí z lůžek, či se rodí z určitých míst, která jsou potřeba zničit. Nečekejte ovšem že vám hra v tomto případě dá vědět, takže když jsem poprvé narazil na level s tímto způsobem nekonečného množení nepřátel, chvíli trvalo než jsem si uvědomil, že ty jatka trvají už nějak sakra dlouho. Sranda je, že i když v dalších kolech se už nepřátelé většinou respawnují nahodile a v omezeném počtu, vy stejně paranoicky běháte po aréně a hledáty jejich respawnpointy.

Na závěr bych snad ještě dodal, že atmosféra hry balancuje někde mezi Painkillerem a Serious Samem, takže není ani hororová, ani vtipná. Líší se level co level a odborně bych ji nazval slovem trapná a melancholická. Vzít nápady ze všech, bylo by to tak na dva slušné levely. Prošel jsem více jak 2/3 hry a zarazil jsem se u bosse, kterému vždy ukrojím všechny životy až na jeden jediný poslední. Nevím jestli si ten jeho poslední bod musím vydobýt desetihodinovou střelbou, nebo jinak, ale misi jsem opakoval 15x a normálním způsobem to teda určitě nejde. Doporučuji se hře vyhnout a oprášit raději starší klasiky. Než prožívat tyhle sny, to už je lepší nespat.