Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PS3 60
  • PS4 75
Třetí Dragon Age je vskutku jízda. Rozhrkanou Carosou přes okrsky v mínus dvaceti stupních. Takže delší, než by musela být, s velkými prostojemi a poměrně jednotvárná. Ale jo, nějaké to kouzlo má.

Hlavní příběh je totiž slušný a společníci jsou různorodí a zábavní (až na tebe, Vivienne, královno snobství a pýchy). A tedy i questy související s vašimi společníky jsou tím nejzajímavějším mimo hlavní příběh. Který je klišé, ale dobře napsané. A zbytek?

Miliony questů, které jsou na jedno brdo. A je jich opravdu, opravdu spoustu. Na deseti různých lokacích. Tady objev všechny zajímavosti, posbírej kousky tohohle, sežeň zásoby tamtoho a obsaď tohle. A ve finále vám to dá pár perků a inkvizici sílu.

A tak se stalo, že jsem hru rozehrál na PS3, pak se dostala do backlogu, a dohrál jsem ji o pár let později na PS4. Tato pauza mi prospěla a hru už jsem bez přestávek dojel. Je pravda, že grafika na PS3 je vcelku odporná. Nevadí mi stará grafika, vůbec, ale ne u děl, která jsou evidentně dělaná na grafiku modernější.

Ještě se pozastavím u soubojů. Hru jsem hrál na Hard a ze začátku to bylo fakt hard. Zhruba po polovině však hra začala být už jednoduchá, a to hlavně hlavní linie. Protože jsem ty vedlejšáky nakonec dodělal, byl jsem lehce přeexpovaný. A narozdíl od dvojky nespočívala vyšší obtížnost v tom, že se vyspawnuje odnikud další vlna nepřátel, ale protivníci byli doopravdy silnější a lépe hráli.

Když to tedy shrnu, doporučil bych hráčům, aby nebyli maniaci jako já, a vedlejšáky se nesnažili dodělat na sto procent. Pak je Inquisition vcelku dobrá hra, která zabaví jak příběhem, tak gameplayem.

Pro: Společníci, propracovanost světa, návaznost na předchozí díly

Proti: Nudné side questy, frustrující souboje s náhodnými zívřaty, občasné bugy v questech

+21
  • PS4 80
K Dragon Age: Inquisition mám takový zvláštní vztah, když jsem před lety poprvé dohrál GOTY edici, byly mé dojmy velmi pozitivní. Bohužel tenkrát jazyková náročnost angličtiny převyšovala moje schopnosti, a tak jsem si příběh a svět moc nezapamatoval, takže teď napodruhé jsem šel skoro do nové a neznámé hry. Nevím, jestli jsem se stal mrzoutem, nebo třeba prostě v posledních letech vyšlo tolik kvalitních titulů, že jsem zvýšil své nároky, ale třetí díl této série mě napodruhé tolik nenadchl a byl jsem nucen snížit hodnocení. Zde to bude seznam mých poznámek a dojmů ze druhého hraní.

Příběh a postavy
Celý děj není špatný, i když je to vlastně klišé o záchraně světa. Samotná Inquisitors path není příliš dlouhá, má jen pár misí a některé jsou v řádu minut. Příběh tedy prodlužují mise spojené s parťáky, některé jsou lepší a některé jsou jen ok. Některá rozhodnutí mají vliv, jiná jsou jen pozlátko. V konečném důsledku, ale všechny tyto mise prohlubují lore, příběh i atmosféru a především umožňují si k postavám vybudovat vztah. Mezi mé oblíbence patřili Dorian, Varric a Iron Bull, ale všechny postavy jsou fajn, jen některé dostávají výrazně méně prostoru a hloubky než jiné. Třeba Vivienne působí, že byla přidaná na poslední chvíli.

Svět
Ferelden a Orlais jsou na první pohled krásná království, ale na ten druhý je vidět, že ten svět je úplně mrtvý. Nemění se počasí, ani denní doba. Všichni jen postávají, zvířata náhodně pobíhají a na vybraných místech se pohybují nepřátelé. Celé je to velmi generické. Tyhle body zadají úkol, tyhle obsahují zdroje a tyhle na vás zaútočí. Není v tom žádný systém, o nějaké simulaci ekosystému tu nemůže vůbec být řeč. Všechno to je uměle poskládané a nepůsobí to vůbec uvěřitelně.

Pohyb a boj
Inkvizitor je velmi špatně pohyblivý. Zasekne se o každý kamínek, skoky působí jako pokus o vyražení zubů a každý kopec o sklonu větším než patnáct stupňů je nepřekonatelnou stěnou. Je tam i kůň, ten je teda víceméně nepoužitelný, ale přesto tam ta možnost je. Kůň se spawnuje odnikud, je těžkopádně ovladatelný a má otřesné animace. Navíc, když si na něj člověk sedne, tak jeho společníci zmizí.

Boj je postavený na abilitách. To by bylo cool, kdybyste bojovali a sem tam předvedli nějaký supr čupr move, ale bohužel to celé stojí jen na nich. Základní boj je postavený na opakování jedné animace při držení tlačítka pro boj. Chybí zde úhyb, úskok či krytí, ale také zde není možnost zandat zbraň a běhat. Hra vás prostě přepne do bojového módu a pokud nechcete bojovat, tak se musíte velmi pomalým krokem odplížit do povzdálí.
Celé je to strašně těžkopádné a je vlastně jedno proti komu bojujete, vždycky to vypadá skoro identicky. Jste strašně pomalí, v případě mága pro jistotu stojíte na místě, a jen spamujete schopnosti, jak se jen stačí dobíjet. Žádný plán nebo taktika. Ze začátku je to ok, později z toho je dost pruda.

Questy
BioWare neumí openworldy, nevědí, jak je zaplnit zajímavým obsahem. Krom příběhových misí a těch pár hlavních pro každou oblast (jsou v deníku vždycky nad rifty) jsou všechny questy nudný, generický fetch odpad, který mě vyloženě urážel. Vy jste Inkvizitor, poslední naděje na záchranu světa, ale nějaký dědula chce dojít na hrob, ale nemůže, a tak to máte udělat vy. Jako WTF? Tohle totálně vraždí jakoukoliv imerzi. Všechno to je jen posbírej tohle, najdi tamto a vymlať tyhle. Kreativita nula nula nic. Navíc občas musíte nelogicky skákat z oblasti do oblasti, jakoby nějaká vzdálenost v tom světě vůbec neexistovala.
Samotný systém power a war tablu tomu vůbec nepomáhá, protože v první půlce hry je člověk nucen k otravnému grindu, aby si otevřel další oblasti a posunul se v příběhu.

Tuny textu
Nevím, jestli to brát jako výtku, ale pro mě to bylo dost velké mínus. Ve hře je strašně moc zpráv, kronik, knih, textů, memoárů, reportů, kodexů a já nevím čeho všeho ještě. Je tam toho až nezdravě moc, podobně jako třeba v Dishonored. Já bych se rád ponořil do lore světa, které je dost zajímavé, ale ne touhle formou. Kdybych chtěl číst hromady textů, tak jdu číst knížku ne hrát hru. Možná jsem omezenec, ale při hraní hry chci hrát tu hru, když si pustím filmu, tak chci koukat na film a když mám chuť číst, tak si vezmu knihu. Vím, že jsem toho hodně minul, ale já prostě nechci na televizi číst dlouhé hodiny poměrně nezáživných textů. Tohle mi přece mohli naservírovat BioWare ve formě zajímavých vedlejších questů a ne takto lacině, že?

Inkvizitor
Přes parádní tvorbu postavy si člověk má možnost vytvořit vlastního hrdinu k obrazu svému. Dostane se mu dojmu, že volba rasy, pohlaví a povolání bude mít vliv, ale pravda je bohužel jiná. To, kdo je Inkvizitor, ovlivňuje jen možné romance, jinak se liší jen tělesnými proporcemi. Já hraju za člověka Trevelyana, což je defaultní stav, takže je pro něj většina hry napsaná, a tak je s ním zážitek nejlepší. Každá rasa sice dostane jiné backstory, ale vliv to nemá. Čarodějka bude elfskou kulturu a historii popisovat stejně elfovi i člověku, bez ohledu na to, jaký to dává smysl.
(Tohle beru i podle rozhovorů s kamarády a samozřejmě videí na netu)

Osobnost je taky vždycky stejná, teda pokud se dá o osobnosti mluvit. Postava Inkvizitora je taková neslaná nemastná. Je to taková ta dobrá duše, která chce zachránit svět, ale je trochu mimoň. Občas řekne něco drsného, občas něco lítostivého, ale jinak je to taková prázdná schránka. Ona možnost udělat si svoji postavu podle sebe má tedy za následek jen to, že člověk hraje za plytký charakter, který mu k srdci přiroste jen velmi obtížně.

Uspěchanost a nedodělky
Je docela známý fakt, že Inquisition byla poslední hra, která přežila pokus EA o zničení reputace BioWare a byla přijata kladně hráči i kritiky a navíc byla i komerční úspěch. Andromeda i Anthem už jsou totální průšvihy a plivance do obličejů fanoušků. Nutit studia dělat fotbálek i příběhové RPG na jednom enginu mi přijde jako naprosto pitomý nápad i bez znalosti programování a na DA:I to je dost vidět. Už jenom ten pohyb a jak vypadá svět jsou jasné signály. BioWare evidentně dost bojovali a očividně nezvládli a nedodělali vše, co by bylo potřeba. Třeba Vivienne v porovnání s jinými společníky působí strašně chudě. Většina postav dostane vlastní oblast a Vivi má jen dva nudné fetch questy. Závěr je taky strašně uspěchaný. Zřejmě nebyl čas a prostředky, a tak místo epického finále se tam jen plácla cutscéna, vysvětlení z rychlíku a nudný bossfight. V porovnání s hrátkami s časem či návštěvou fadu je tomuto věnována úplně minimální péče. Pak tu máme detaily, jako třeba to, že se postavy po Skyholdu přesunují jen v cutscénách, ale nikdo si nedal práci je přesunout fyzicky, i když k tomu mapa vybízí.

Verdikt?
Dragon Age Inquisition je velice dobrá hra, která má hromadu chyb a nedodělků. Člověk se v ní dokáže nadchnout i totálně naštvat. Chápu všechny nadšené lidi, ale i ty zklamané, co nedohráli. Překonat Hinterlands může být peklo. S určitou dávkou tolerance, trpělivosti a láskou k žánru, značce či tvorbě studia se dá třetí Dragon Age náramně užít. Mohlo to být mnohem lepší, ale pořád to není vůbec špatné.

Pro: příběh, parťáci, lore, na první pohled i krásný svět

Proti: soubojový systém, milion fetch questů, nutnost grindu, délka, svět je vlastně dost prázdný a mrtvý

+18 +20 −2
  • PS4 65
Inkvizitor Cadash, pašerák Carty, plenitel profesí, ale šampion s dobrým srdcem dotáhl své bezmála stohodinové tažení do konce, leč namísto zaslouženého odpočinku chroupe hořkosladké plody své mamutí časové investice.

Inquisition uzavírá pomyslnou trilogii Dragon Age, která je pro mě symbolizovaná především v metafoře dítěte, které se nejprve snažilo dosáhnout věhlasu svých starších sourozenců, poté se pokusilo jít vlastní cestou, což se ukázalo jako báječný nápad plný omylů, aby se nakonec pokusilo opájet vlastní výjimečností, byť právě tím se paradoxně postavilo do řady šedého nikoli strážce, ale průměru.
Nejprve tedy, co hra dělá dobře. Dokreslím oblouk, který jsem začal u komentáře k prvnímu dílu tím, že uznám, že mě konečně zajímá svět i mytologie Dragon Age a co víc, konečně mi dává smysl zajímat se o jednotlivé rasy. Konečně mám pocit, že je vše domyšlené, setkání se starými známými místy nahání husí kůži a z každého mám upřímnou radost a to i často navzdory mým antipatiím k těm samým postavám v předchozích hrách série.
Scenáristi se však vytáhli nejen u nostalgie, nýbrž opravdu každý jeden nový parťák je zábavný a svým dílem práce přispívá do celkového dojmu, že hlavní postava Inkvizitora opravdu patří do nějakého, i kdyby třeba notně dysfunkčního celku. Může to třeba chvíli trvat, ale věřte mi - zamilujete si každou z nich.
Zlepšení doznal i holý příběh, který rozhodně není nikterak bravurní, ale hlavní padouch zaujme a přiběhové lokace - tedy lokace, které nejsou open worldové - se počítají na úplně jinou kvalitu, než kterékoli jiné v sérii. Tyto lokace mají neuvěřitelnou dynamiku, s jejich designem někdo viditelně strávil spoustu bezesných nocí a příběhové části v nich vyprávěné jsou v nich neuvěřitelně ukotvené. V těchto místech hra ukazuje to vůbec nejlepší, co může nabídnout, a tato místa jsou důvodem, proč si Inquisition zahrát.
K těmto lokacím hraje nádherná hudba, i kdyby šlo i jen o ten nejzavšivenější popěvek.

Proč ale nehodnotím lépe?
Za prvé si hra ublížila tím, že do ní bylo násilím na úrovni inseminace dobytka vpraveno několik otevřených lokací. Tyto se dají snadno považovat za filler a po jejich projití a dokončení questů v nich se u lidí s prací na plný úvazek a zdravým společenským životem musí nevyhnutelně projevit syndrom ztraceného času. Nadpoloviční většinu jejich náplně tvoří sběratelské úkoly typu pět kůži z medvěda, dva entí pestíky, patnáctero tydlifidly a kvadrilion bambáren - a to vše jen proto, abyste získali agenta, s nímž se už setkáte jen písemně, případně se dočkali sedmiřádkového poděkování a odměny v podobě tretky.
Každý jeden aspekt hry mimo příběhové lokace byl navržen zcela bez ohledu na hráčův čas. Jakoby vývojáři zcela nedovedli vyhodnotit, co tvoří kvalitní a zábavnou část hry - je tu mamutí crafting, při jehož využívání vám soustavně chybí důležité informace, je tu spousta úžasného lore, ale musíte číst tuny textu knih a poznámek a to celé je k pláči, protože mimo to se s ním nijak dál nepracuje a ty opravdu zajímavé kousky vám utečou, protože jsou rozředěny v hektolitrech zbytečností.
A to je přesně důvod, proč hra nemůže dostat vyšší hodnocení - je totiž ROZŘEDĚNÁ. Nesporně je v ní spousta kvalitního obsahu, ale ten přebíjí ohromná tsunami průměru.
Úplně nejhorší je potom War Table, což je mechanika mobilních her vražená zbytečně do hry. Čekáte klidně šest hodin, než se mimo obrazovku vyřeší quest, který byste ale chtěli plnit vy! Jedna z nejpodstatnějších událostí pro svět hry - volba nové Divine - se pro vás stane mimo monitor a vy dostanete shrnující text! Nechci ani přemýšlet, kolik obsahu mi uteklo, protože jsem prostě dokončil hru dřív, jelikož se mi na tohle nechtělo čekat.
Vrcholem celého zklamání je samotný závěr, kdy zřejmě ani sami autoři nepředpokládali, že to tam doklepe alespoň třetina hráčů a - navzdory upozornění hry, že odteď už nebudete mít možnost vyřešit některé věci - prostě zabijete záporáka, objevíte se na základně, parťáci s vámi prohodí každý asi deset vět a jedou titulku.

Bioware žije většinu své existence přisáté na auře, kterou vydobilo duo Zeschuk & Muzyka, a s každou další hrou je jasné, že byť je studio plné nadaných lidí, chybí manažeři, kteří by okráli sádlo a nastavili priority. A to je Inquisition v kostce.

Pro: Příběhové lokace, hudba, super práce s nostalgií, parťáci a postavy obecně

Proti: Zahlcení nudným obsahem, War Table, naprosto nezvládnutý konec

+20 +21 −1
  • PS4 70
Hodnotit Dragon Age: Inquisition nezaujatým pohledem není vůbec snadné. Od předcházejících dílů se, pro mě naštěstí, velmi liší, ale zároveň se jedná o už mnohokrát viděnou BW šablonu, které se už většina hráčů do sytosti přejedla.

Hra nabízí až neuvěřitelné množství obsahu. Hromada questů v několika různorodých prostředích zajistí, že budete mít v Thedasu stále co na práci. Samotný svět už není tak ohyzdný a tuctový jako v Origins a omezenost dvojky zmizela. Nečekejte ovšem nic jedinečného, nýbrž klasické fantasy lesy, zasněžené hory, roztahané pouště a snový svět.

Doporučuji přistupovat k DA:I jako k akční hře. Boje se velmi rychle změní v stereotypní klikfest s možností úsměvného „taktického“ módu. I ty nejmenší špetky taktiky se vypaří, jakmile získáte nehorázně nevyváženého knight enchantera. Zároveň zmíním i AI, která absolutně nezvládá hrát za roguea. Nepřátelé, pro jistotu, inteligenci nemají vůbec žádnou. Technických chyb potkáte také požehnaně. Od vlasů procházejících skrz uši přes občas nehrající efekty kouzel až po úplné pády hry (dokonce i na PS4).

Provázet vás bude klišé příběh velkého Inquisitora. V jeho/její kůži rozhodujete o osudech miliónů, prohledáváte starodávné chrámy a … sbíráte kytičky. Doprovodem se mu/jí stane skupina charakterů, z kterých si nejspíš aspoň jednoho oblíbíte. Zato hlavní záporák pronese asi úplně každou hlášku z knihy „Jak být správným antagonistou s božským komplexem“. Ještě dodám, že chcete-li z příběhu něco mít, tak se připravte na přečtení mnoha stránek textu v nudném kodexu.

Z těch věcí, kterými se může DA:I chlubit stojí za zmínku předně atmosférická hudba a vynikající dabing. I prostředí vypadá skvěle a několik momentů příběhu je hodně povedených (příchod do Skyholdu, epilog).

Možná můj komentář ve výsledku vyznívá negativně, jenže uznávám, že po většinu času mě třetí Dragon Age bavil a většinu nedostatků lze, s jistým odstupem, ignorovat.

Pro: hudba, dabing, vcelku zábavné

Proti: klišé příběh, kodex, nevyváženost povolání, bugy

+18