Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Crusader Kings II

14.02.2012
83
88 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
free to play (dříve placená hra)
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ano

Pokračování Křižáckých králů vás po vzoru prvního dílu vrhne do období let 1066-1453. Pod ruku se vám dostane myší ovládaný šlechtický rod, se kterým vás hra nechá dobýt celý tehdy známý svět. Tentokrát nechybí ani možnost zahrát si za našeho knížete a později krále, Vratislava II. Mapa Evropy je rozdělena na provincie, které jsou různě výnosné a lze v nich vystavět budovy, které daným oblastem v tomto směru ještě přilepší. Důležitou stránkou hry je samozřejmě válčení. Hrát lze jenom za křesťanské šlechtice s křížem na hrudi, podnikající své výpravy proti muslimům do zemí Levanty.

Crusader Kings II je zažitým standardům dnešních strategií vymykající se hra a to nejméně ze dvou důvodů. Zaprvé, ať se budete snažit sebevíc, nelze ji vyhrát. Můžete sice zanechat své potomstvo v každém koutu Evropy, ale dřív nebo později vaši následovníci stejně vymřou. Jediné, čeho můžete dosáhnout, je vyšší finální skóre. V závislosti na vašich zkušenostech hráče RTS se budete několik desítek minut, možná i hodin, probírat ve všech nabídkách, kterých je tu přehršel a přitom je každá svým způsobem důležitá. Crusader Kings II se snaží svého, osm let starého předchůdce, rozvíjet ve všech směrech, což je znát jak na singleplayeru, tak na multiplayeru.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 85
Je to celkem sranda, ale vůbec to nechápu.

Asi takto nejlépe a nejjednodušeji shrnout mé pocity. Protože herní mechaniky jsou opravdu jeblé a přehnaně komplikované a tutorial je úplně k ničemu a upřímně ani nevím, jestli ho tutorialem vůbec nazvat. Nejlepší je proto skočit rovnou do vody a rozjet normální hru, což ve výsledku znamená, že většinu času prostě jen tak klikáte a čtete, klikáte a čtete a ono se mezitím něco děje. Občas na vás vyskočí upozornění, že můžete něco udělat, ale už vám nikdo neřekne, jak tu danou věc můžete udělat, takže strýček Google jako nejlepší přítel si přijde na své. A to i po několika hodinách hraní. Jakmile se člověk ale aspoň trošičku začne orientovat, najednou zjistí, že to dokáže být i fajn. Každá postava je totiž úplně jiná a stejně tak jsou rozdílné hrací taktiky, takže vás hra ani nemůže začít nudit.

Pro ukázku mi dovolte podělit se o zápisky z mého herního deníku při mém prvním (a určitě ne posledním) průchodu hrou.
Ehm ehm.

1. vládce

Už před-tvořená postava starého pána. Ale mám prý začínat v Mumu, protože to má být prý nejjednodušší, tak dobře, budeme dobývat Irsko. Schválně jak daleko se dostaneme. No ... moc daleko ne. Na papíře je starý pán možná zajetý vladař, ale v reálu je to nic nechápající patlal, který jen zkouší, co kde a jak a vůbec nemá páru, co se to vlastně děje. Ale nějakým zázrakem se mu podaří dobít alespoň jedno území. Moc dobrý bojovník to pravda není a tak umírá na bojišti v duelu se silnějším protivníkem. Protože "aha, postavy mají i nějaké staty a schopnosti."


2. vládce

Syn původního vladaře se snaží napravit vztahy v zemi. Už ví, jak má zhruba polikařit a má i 4 potomky a potencionální dědice, ale je to ňouma a místa na výsluní si také moc neužije, neboť v podobě staré báby přichází na návštěvu smrt, která si chce zahrát šachy, a ňouma ňoumovitý zvýší sázku svého života ještě o život své nejmladší dcery.

Smrt je rychlá a čistá.


3. vládce

Teprve sedmiletý hoch, už v tomto raném věku se zálibou v boji, schopný stratég a velevůdce, roste jako z vody a zdárně dobývá další území, zdatně seká hlavy nepřátel v duelech, měsíc co měsíc odkrývá intriky svých poddaných zaměřených nejčastěji proti jeho ženě, všechny nepřátele zdárně zavírá do žaláře (včetně svých četných sourozenců) a buduje rozkvétající panství. Jen nějakého mužského dědice by to pro změnu chtělo (a já si začínám všímat, že mi nějak často a brzo umírá ženská polovina potomstva na rakovinu), protože po těch 5 dcerách začínám být lehce nervózní, ale následně naštěstí přicházejí další 3 synové (i když ten nejmladší je tmavší pleti a manželka se na mě ještě nakrkne, když na to upozorním, ale co už, člověk se na ni nemůže dlouho zlobit, když mi denně rodí potomky, ať má alespoň nějakou zábavu).

Jenže to vás pak zajmou vikingové a po několikaletém pobytu ve vězení vám vypíchnou oko a je po hrdinství. Manželka do vás kope, kdykoliv dostane možnost, i když jste jí předtím plnili každé přání a vše odpouštěli, aniž byste si všimli jak vás mezitím začala nenávidět. Čarodějnice jedna nevděčná. Ale už zase čeká další dítě a vy už je ani nepočítáte. Mezitím ostatní potomci začínají dorůstat a vaše nejmilovanější dcera (která - ok - byla lezba a nechtěla se vdávat ani rodit a ještě byla posedlá satanem, ale jako jediná zdědila vaši lásku k boji a talent k duelům), umírá na ... rakovinu, zatímco další z vašich dcer, která je zasnoubená s nějakým dvanáctiletým někým odněkud z druhé strany světa si vesele otěhotní s jiným vidlákem a vy přemýšlíte, že je všechny vydědíte. Takže nejspíš přišel nejlepší čas změnit způsob dědění na toho, koho vyberou poddaní. Kdo bude vládnout dál už je jejich problém, takže si dál vesele dobýváte další Irské části a přímo uprostřed boje se dovídáte, že máte rakovinu. Náš dvorní lékař je ale naštěstí schopný, takže hned neumíráme, ale držíme se a máme plné ruce práce s neustále se bouřícími šlechtici, jdeme do celibátu a začínáme se zajímat o astrologii, což se nelíbí církvi, ale nasrat na ně, už jsem starý pán a budu si dělat co chci. Už to pravda není co to bývalo a musíme se vyhýbat osobním soubojům, ale dobýváme vesele dál, přijímáme feudalismus (a vůbec nevíme co to znamená, protože nám hra k tomu zase nic neřekne) a ještě těsně před smrtí se s nadpoloviční většinou území stáváme králem Irska. Jeho druhou půlku už ale musí dobýt následovník. Protože rakovina je svině.


4. vládce

Novou královnou se stává šikovná vnučka (dcera mojí morbidně obézní dcery a jejího manžela, který už takových dobrých 15 let hnije ve vězení) s citem pro boj a talentem pro osobní souboje (dobře si to vybrali moji poddaní, dobře). Náš o 20 let starší manžel je pravda tak trochu k ničemu, ale při každé sebemenší krizi stojí po našem boku a je vždy připraven nás utěšit a podpořit. Ráda bych pokračovala v dobývání, ale to bychom nesměli být každých 5 minut těhotní. Manžel je sice šťastný, ale já ne. První dítě se rodí jako krypl s jednou kratší nohou, druhé věčně nemocné, jako třetí se rodí dvojčata ... a já už chci dobývat a sekat hlavy v duelech sakra! Hlavně taky armáda nám pro přechodu na feudalismus nějak moc zeslábla, vylepšení jsou až moc drahé a prachy věčně nejsou. Kromě zbytku Irska i nějak dobyjeme kousek Walesu a kdyby mi každých 30 vteřin neskákaly tabulky, že se změnil můj dědic, tak by to bylo fajn, protože takhle se fakt nedá hrát. A zase se zuřivě vyhlašují revoluce po celé zemi, ale moje armáda je naštěstí silnější. Až do posledního dechu.


5. vládce

Dcera původní královny, která nic neumí, se svým mladším, neschopným manželem, který má bastardy po celé zemi, je po předchozích dvou vládcích pravda trochu studená sprcha. Ale zase mi dává příležitost zkusit něco jiného. Takže svádíme kde koho a tím úspěšně politikaříme. Do toho dobýváme i zbytek Walesu a stáváme se jeho královnou. To se nám to pěkně rozrůstá. Najednou je ale vyhlášena křížová výprava (a já mimo jiné zjišťuju, že nemám páru, jak naložit armádu do lodí, strýčku Google). Kořist je obrovská a já se raduju, protože můžeme stavět a rozrůstat se. Ale hned vzápětí přichází další slavná revoluce lidu, která je tentokrát nad moje síly a já do toho samozřejmě umřu, takže moje pracně vydobyté království se rozpadá na dvě.


6. vládce

Tu horší půlku zdědí jakýsi starý dědek, který nic neumí. Ale tak dobře, dobyju si všechno zpátky, to by snad zvládnout mohl. No, jenomže v tom přichází mor a pak hladomor, takže jsem nucena začít jíst vlastní poddané, a když už jsem už už kousilínek před dobytím své země zpět, tak zase umírám. Kleju a kleju a vypínám hru, protože to potřebuju jít rozdýchat ven.


7. vládce
Druhý den se s čistou hlavou vracím, načeš mi poddaní hází jedno ultimátum za druhým, země se ještě víc rozvrací, už nejsem král ani toho zbytku a nějaká ženská na trůně už sere i ty zbytky toho dobrého, co ještě zůstalo (mimo jiné mění způsob dědění zpět na pokrevní potomky a já jsem samozřejmě ženatý s děděním na straně matky, čili nikdo z mých potomků po mě nezdědí nic) a můj Islanďan po pár letech umírá na stres a já už asi taky umřu na stres.

Jako zkoušková hra to ale nebylo špatné. Krásně zabitých 23 hodin a dám si to někdy ráda znovu a snad líp.

Pro: obrovská variabilita hraní, komplexnost, hromada DLC, epický intro song

Proti: bez vysvětlení čehokoliv, člověk se musí naučit hrát stylem pokus a omyl

+36
  • PC 85
Na první pohled se může Crusader Kings zdát jako další napodobenina Europa Universalis, ale první pohledy jsou často mylné. Což je právě tento případ.
Kouzlo CKII spočívá v tom, že nehrajeme za nějakou odosobněnou entitu, která neviditelnou rukou řídí dění v celém státě, ale za konkrétního jednotlivce, člena jedné z mnoha středověkých dynastií v Evropě.

Cílem hry je v první řadě přežít. Ať už jste hrabě, král či snad císař, cíl je víceméně stále stejný. Přežít pikle a mocenské vrtochy ostatních a přitom získávat tituly, plodit potomky, držet pod uzdou své poddané, vycházet s klérem, starat se o své majetky.
Plození dětí je obzvlášť důležité, protože při smrti vaší postavy převezmete otěže za nejstaršího z vašich potomků A podle toho, jaké má váš stát dědické zákony se rozhodne, co vše po svém předchůdci dostanete. Důležitější než přežití jednotlivců je ale přežití rodu. Pokud nezbyl nikdo z vaší dynastie aspoň na úrovni hraběte, hra končí.

Získavat moc, statky, území a přízeň kléru lze tedy ne jen dobýváním a válčením, ale předeším chytře naplánovanými svatbami, rozdávání majetku potomkům a zkrátka spíše managmentem dynastie než destrukcí.

A v tom je kouzlo celé hry. Nespočívá tolik v prezentaci (ta, jak už to u her od Paradoxu bývá, nechává spíš prostor vaší představivosti), ale v ohromné míře možností a voleb, které máte.
Jenže ona se do toho připlete i náhoda a genetika. Postavy mají vědomostní staty, které určují, jak dobrými jsou diplomaty, válečníky, kleriky, intrikány nebo státníky. Ty se mohou v dětství naučit od svých opatrovníků (nebo to můžete nechat náhodě).
A aby to nebylo málo, tyto a další staty ovlivňují vlastnosti, jako například chamtivost, štědrost, odvaha, zbabělost, pravdomluvnost, pokrytectví a další a další. Je jich mnoho, vytváří zajímavé kombinace podle kterých si můžete postavy celkem dobře představit a hlavně velká část z nich je dědičná jak geneticky, tak výchovou. A to včetně nemocí a fyzické konstituce!
A někdy charisma a diplomatické schopnosti vaší postavy je to jediné, co vás drží od ničivé občanské války s vlastní šlechtou nebo se sousedním státem.

Hra nepotřebuje příběh, protože ten se utváří sám. Vaše království může na dlouhá léta ničit válka o trůn mezi vámi a vaším bratrem, rod vám může pomírat na mor, váš jediný dědic se vrátí z válečné výpravy oslepen a vykastrovaný, někdo může podplácet šlechtu aby se obrátila proti vám, sedláci a kacíři se budou bouřit, budete vraždit svoje manželky a děti...

Možností a příběhů má hra neskutečně mnoho. Kouzlo hry nespočívá v tom, že osud vašeho rodu je jen ve vašich rukou. Je tam z velké části, ale genetická loterie, náhodné údalosti ve světě a hlavně cílevědomost, inteligence a svoboda ostatních postav, které mají stejné možnosti jako vy opravdu tvoří dojem živého světa, kde se může stát cokoli, kde je třeba snaha a kde je hlavním úkolem přežít a zajistit svůj rod.

A úkol to leckdy není jednoduchý.

Grafika postačující, interface skvělý (funkční, jednoduchý a pohodlný), DLC opravdu do hry přidávají dobré věci.

Pro: hloubka a komplexita, jednoduché na pochopení, genetika, ohromná míra možností, náhodné eventy, obtížnost, dobré modifikace

Proti: grafika, po čase hudba,

+28
  • PC --
Být vládcem v Crusader Kings II je po čertech těžké. Nikdo se s vámi moc nepáře a rovnou jste vrženi do středu intrik, válek a rodových stromů. Tutorial ukáže základy ovládání, plánování vražd a domlouvání svatby. Na většinu věcí si hráč musí přijít sám. Jenže ten okamžik, kdy se všechny mechaniky propojí a vy je pochopíte, za to určitě stojí. Byť se přiznávám, že i po nějaké stovce odehraných hodin si občas musím vypomoct online návody ohledně některých záležitostí.

Jenže to vlastně ani není podstatné. Hlavním tahounem hry je samotný prožitek. Úspěchy a, možná překvapivě, i neúspěchy lemující cestu vaším panování. Právě v utváření vlastních mini příběhů a jejich řešení tkví síla zážitku. O to více, když třeba na celkovou situaci v Evropě mají pramalý vliv, protože se svým nevlastním sourozencem hádáte o vlastnictví nepodstatného kusu země někde na okraji Srbska.

Nejjednodušší asi bude, pokud přiblížím úryvek z jednoho z mých příběhů:

Začínám jako mladý člen vládnoucího rodu v Bohemii. Můj děda je současný vládce. O panovníkovi po jeho smrti rozhoduje hlasování mocných, i když se jeho pozemky rozdělí mezi všechny syny. V něm vede můj otec, pak jeho bratr a třetí jsem já. Naštěstí jsem v dětství studoval dost na to, abych byl schopen složitějších intrik. Začnu plánovat vraždy strýce a podaří se mi i získat na svou stranu několik spiklenců. Otec je starý a dlouho stejně vládnout nebude.

Copak jsem mohl čekat, že strýc nechá tátu zabít? Teď budou dědit ty jeho dva malí smradi. Holku provdá někam do tramtárie, ale syn bude problém. Co se dá dělat, snad mi Bůh odpustí zabití šestiletého kluka. Než můj plán vejde v platnost, tak se ožením a začnu pracovat na vlastní rodině.

Mám štěstí. Strýc nečekaně podlehl rakovině a jeho mladej měl „nehodu“, když povolila zábrana na jeho balkóně. Děda jenom dožívá a moji tři synové jsou velmi talentovaní... Po pěti letech čekání jsem konečně vládcem. V pouhých 40 letech. Děti mám už dospělé a dobře spolu vychází. Na to si dám víno...

Otec zemřel na otravu vínem. Zosnoval to můj mladší bratr Beneš. Jeho pozemky jsme si rozdělili ještě s nejmladším bratrem Arnoštem. Hlasování mi přiřklo titul hlavy rodu, nicméně dokud nesjednotím znovu říši, tak to nic neznamená. Musím přesvědčit svou radu, aby mi dala větší pravomoc a později přejdu na feudalismus. Zajistím tak úplné dědictví pouze svému nejstaršímu děcku. Problém bude ten šmejd Beneš. Dokud bude dělat diplomata, tak mi žádný návrh neprojde. Nevadí, vyhodím ho a dosadím Arnošta. Neschopnost mi vynahradí věrností. Brzy bude zase vše, jak má být. Proč mě najednou bolí na prsou?

Zikmund dostal infarkt. Ve třiceti. Dobře mu tak. Teď tady vládnu já, Beneš.


Podobných věcí se dějí desítky. Jednou celý život soupeříte se svým rivalem a jindy zase oslavujete úspěšně založenou obchodní cestu, abyste pak doufali aspoň v jednoho mužského potomka, protože jinak vaší državu po smrti shrábne jeden z vazalů.

Nebýt pochybných DLC praktik a počátečnímu zmatení, tak je CK II dokonalou strategií.
+19
  • PC 85
Moje žena mi nebyla schopná dát syna. Nervy tečeou. Potřebuji dědice. Mám schválit nový zákon, který dovoluje dědit i ženám, nebo raději zabít scou ženu a vzít si jinou? Dilemata nevšedního života ve středověku.

Nakonec pravděpodobně udělám obojí. Jen tak pro jistotu. A České země mohou i nadále vzkvétat. A k tomu i část Polska, Maďarska... a všichni víme, že Passov byl vždycky tak trochu český. Že...?

Ze všech her tohoto typu (dále například Hearts of iron nebo Europa Universalis) mě Crusader Kings II bavila nejvíce. Dokonce i v noci jsem přemýšlel nad tím, z koho si udělám svého spojence a které země k sobě připojím a počeštím je. Teď už jen zbývá obsadit přístav, a mohu se vydat i na moře.

Co říci závěrem? Snad jen: "Deus Vult!"

Pro: návykovost, velmi rozšířené možnosti panovníků, intriky

Proti: po čase stereotyp

+19