Pokud se trochu zajímáte o hry, o značce Castlevania jste určitě už aspoň slyšeli - je to jedna z těch profláklých konzolových sérií jako Zelda nebo Final Fantasy, které mají asi milion dílů, ale u nás je nikdo moc nehrál. Jestli se o hry zajímáte trochu víc, asi jste slyšeli i o Symphony of the Night, pravděpodobně v souvislosti s žánrem metroidvania. Co ale už možná nevíte, je to, že tahle dvacet (!) let stará hra je pořád král svého žánru, kterému se dodnes máloco vyrovná. Neztratila ani kapku svého kouzla, pořád působí tuze atmosféricky a hratelnost je pořád geniálně návyková jako v den, co SotN vyšla. Ale popořadě.
SotN vznikla v době prvního Playstationu a raného 3D, kdy se každý překotně snažil o vytvoření svého tři dé hitu, i navzdory tomu, že to skoro nikdo prostě neuměl. To se samozřejmě nevyhnulo ani plošinovkám a v tom lepším případě vzniklo něco jako tohle, v horším něco jako tohle. Ale Konami se rozhodli jinak - zkrátka zužitkovali výkon PS1 na vytvoření co nejnadupanější 2D hry. A to se jim povedlo na jedničku. Krásně detailní pixelart, skvělé animace (takhle úžasně plynulou animaci chůze jen tak v nějaké pixelartové hře nenajdete), neuvěřitelná rozmanitost prostředí a nepřátel... Rekord SotN v počtu druhů nepřátel v plošinovce překonal snad až letos Hollow Knight, takže jí vydržel skoro dvacet let. A nejenže ta hra fantasticky vypadá, ona i skvěle zní. Vynikající soundtrack kazí snad jen ten nešťastný anglický dabing, který je až legendárně špatný. Ale holt nic není bez chyb.
I když víme, že samotná grafika hru nedělá, v gameplayi SotN naštěstí ani trochu nezaostává. Koji Igarashi a jeho tým vyházeli skoro všechno, co bylo pro letitou sérii Castlevania typické - dali sbohem lineárním levelům, hrdinům z rodu Belmontů ohánějícím se bičem Vampire Killer a tak typickému poněkud "ztuhlému" ovládání, které nutilo k rozvážnému postupu. Inspiraci pro revitalizaci značky nakonec našli u Super Metroidu a přidali notnou dávku vlastní invence. Vznikl zámek Castlevania, který, jak už bylo řečeno, nabízí neuvěřitelnou variabilitu prostředí, je velmi přirozeně prodchnutý různými tajnými cestami a zkratkami, je nabitý obsahem a ani na moment vás nenechá nudit. Zásobuje vás novými předměty a levely, do cesty vám hází nové a nové nepřátele a bossy a čirá zvědavost, co bude následovat, vás účinně pohání dál a dál. Při hraní čas plyne tak rychle, že se ani nenadějete a máte tři hodiny v čudu.
Použitý RPG systém sice není bůhvíjak (čti vůbec) inventivní, ale dovoluje autorům hry nepřetržitě rozdávat vylepšení vaší postavy, takže ať se nadějete, kam se nadějete, najdete něco užitečného. Tu novou zbraň, tam lektvar zvyšující statistiky, tam bonus k maximálním životům... Plus samotné hraní je opravdu příjemné. Hlavní hrdina Alucard je na rozdíl od rodu Belmontů velmi obratný, ovládá se jedna báseň, tudíž jen čisté kosení nepřátel a skákaní po plošinkách je zábava samo o sobě.
A jak jsem už psal - z mé strany tohle vyprávění není nějaký nostalgický trip dvacet let zpátky, kdy byly hry lepší a tráva zelenější. SotN jsem poprvé hrál loni a i tak se stala bez diskuze jednou z nejlepších plošinovek, které jsem kdy hrál. Před pár měsíci bych i řekl, že se stala i tou úplně nejlepší plošinovkou, ale od března svádí o první místo neustálý boj s Hollow Knightem. Oproti němu má ale v rukávu jeden zásadní trumf - víc než důstojně ustála zub času. Uplynulo dvacet let, vyšly stovky, jestli ne tisíce plošinovek a tahle japonská hra má pořád co do sebe. A to je jedna z nejpochvalnějších věcí, co se o hře dá říct, ne?
A nakonec ještě jedna věc: Nemůžu se nezmínit o naprosto dokonalém zvratu, který se nachází na samotném konci hry. Pokud jste hru dohráli, určitě víte, o čem mluvím, pokud ne, tak (následuje OBŘÍ spoiler k 20 let staré hře, kterou si asi nikdy nezahrajete, ale klikejte na vlastní nebezpečí) mluvím o zjištění, že hra na vás ušila velkou boudu a 100% kompletací na loadovací obrazovce nekončí. Pokud jste při hraní trochu pozorní, všimnete si připravených náznaků a uděláte, co máte, po poražení posledního bosse jste teleportováni do zrcadlově převrácené Castlevanie s kompletně novou sadou nepřátel a bossů, takže teoreticky jste tak v polovině hry! To je prostě něco, co na první pohled zní jako totální nesmysl - něco jako zkazky o Mewovi schovaném pod náklaďákem v Cerulean City, o kravím levelu v prvním Diablu nebo o ukrytém Bigfootovi v San Andreas, ale tady něco takového fakt je. Samozřejmě, velmi brzo přijde mírné vystřízlivění, když si uvědomíte, že i když musíte znova projít celý zámek, už do konce hry nezískáte žádné nové schopnosti, všechny cesty jsou hned otevřené a zkrátka to ani zdaleka není celá polovina hry. Ale stejně je to neuvěřitelně cool secret, jaké do dnešních her v době ečívmentů, data miningu a návodů na Youtube, které vychází ještě před vydáním hry, nemají vývojáři motivaci dávat.
SotN vznikla v době prvního Playstationu a raného 3D, kdy se každý překotně snažil o vytvoření svého tři dé hitu, i navzdory tomu, že to skoro nikdo prostě neuměl. To se samozřejmě nevyhnulo ani plošinovkám a v tom lepším případě vzniklo něco jako tohle, v horším něco jako tohle. Ale Konami se rozhodli jinak - zkrátka zužitkovali výkon PS1 na vytvoření co nejnadupanější 2D hry. A to se jim povedlo na jedničku. Krásně detailní pixelart, skvělé animace (takhle úžasně plynulou animaci chůze jen tak v nějaké pixelartové hře nenajdete), neuvěřitelná rozmanitost prostředí a nepřátel... Rekord SotN v počtu druhů nepřátel v plošinovce překonal snad až letos Hollow Knight, takže jí vydržel skoro dvacet let. A nejenže ta hra fantasticky vypadá, ona i skvěle zní. Vynikající soundtrack kazí snad jen ten nešťastný anglický dabing, který je až legendárně špatný. Ale holt nic není bez chyb.
I když víme, že samotná grafika hru nedělá, v gameplayi SotN naštěstí ani trochu nezaostává. Koji Igarashi a jeho tým vyházeli skoro všechno, co bylo pro letitou sérii Castlevania typické - dali sbohem lineárním levelům, hrdinům z rodu Belmontů ohánějícím se bičem Vampire Killer a tak typickému poněkud "ztuhlému" ovládání, které nutilo k rozvážnému postupu. Inspiraci pro revitalizaci značky nakonec našli u Super Metroidu a přidali notnou dávku vlastní invence. Vznikl zámek Castlevania, který, jak už bylo řečeno, nabízí neuvěřitelnou variabilitu prostředí, je velmi přirozeně prodchnutý různými tajnými cestami a zkratkami, je nabitý obsahem a ani na moment vás nenechá nudit. Zásobuje vás novými předměty a levely, do cesty vám hází nové a nové nepřátele a bossy a čirá zvědavost, co bude následovat, vás účinně pohání dál a dál. Při hraní čas plyne tak rychle, že se ani nenadějete a máte tři hodiny v čudu.
Použitý RPG systém sice není bůhvíjak (čti vůbec) inventivní, ale dovoluje autorům hry nepřetržitě rozdávat vylepšení vaší postavy, takže ať se nadějete, kam se nadějete, najdete něco užitečného. Tu novou zbraň, tam lektvar zvyšující statistiky, tam bonus k maximálním životům... Plus samotné hraní je opravdu příjemné. Hlavní hrdina Alucard je na rozdíl od rodu Belmontů velmi obratný, ovládá se jedna báseň, tudíž jen čisté kosení nepřátel a skákaní po plošinkách je zábava samo o sobě.
A jak jsem už psal - z mé strany tohle vyprávění není nějaký nostalgický trip dvacet let zpátky, kdy byly hry lepší a tráva zelenější. SotN jsem poprvé hrál loni a i tak se stala bez diskuze jednou z nejlepších plošinovek, které jsem kdy hrál. Před pár měsíci bych i řekl, že se stala i tou úplně nejlepší plošinovkou, ale od března svádí o první místo neustálý boj s Hollow Knightem. Oproti němu má ale v rukávu jeden zásadní trumf - víc než důstojně ustála zub času. Uplynulo dvacet let, vyšly stovky, jestli ne tisíce plošinovek a tahle japonská hra má pořád co do sebe. A to je jedna z nejpochvalnějších věcí, co se o hře dá říct, ne?
A nakonec ještě jedna věc: Nemůžu se nezmínit o naprosto dokonalém zvratu, který se nachází na samotném konci hry. Pokud jste hru dohráli, určitě víte, o čem mluvím, pokud ne, tak (následuje OBŘÍ spoiler k 20 let staré hře, kterou si asi nikdy nezahrajete, ale klikejte na vlastní nebezpečí) mluvím o zjištění, že hra na vás ušila velkou boudu a 100% kompletací na loadovací obrazovce nekončí. Pokud jste při hraní trochu pozorní, všimnete si připravených náznaků a uděláte, co máte, po poražení posledního bosse jste teleportováni do zrcadlově převrácené Castlevanie s kompletně novou sadou nepřátel a bossů, takže teoreticky jste tak v polovině hry! To je prostě něco, co na první pohled zní jako totální nesmysl - něco jako zkazky o Mewovi schovaném pod náklaďákem v Cerulean City, o kravím levelu v prvním Diablu nebo o ukrytém Bigfootovi v San Andreas, ale tady něco takového fakt je. Samozřejmě, velmi brzo přijde mírné vystřízlivění, když si uvědomíte, že i když musíte znova projít celý zámek, už do konce hry nezískáte žádné nové schopnosti, všechny cesty jsou hned otevřené a zkrátka to ani zdaleka není celá polovina hry. Ale stejně je to neuvěřitelně cool secret, jaké do dnešních her v době ečívmentů, data miningu a návodů na Youtube, které vychází ještě před vydáním hry, nemají vývojáři motivaci dávat.
Proti: nižší obtížnost v druhé polovině hry