Blood II: The Chosen

Z určité nostalgie z dob, kdy se u mne před třemi lety doma poprvé objevil comp, na němž jsem si začal užívat první hry, jsem znovu rozehrál Blood II, který patřil mezi moje herní začátky. Přestože bych tuto 12 let starou hru mohl s klidným svědomím zařadit mezi herní veterány, musím i po těch letech uznat, že její grafika vypadá velice slušně, takže jsem se zdržel veškerých opovržlivých pohledů jako u některých jejich vrstevnic, ne-li dokonce her mladších. Jde o jakousi parodii na akční hry s patřičnou dávkou černého humoru a s tím souvisejících peprných hlášek hlavního hrdiny, a nejen proto si hra velmi brzy získala moje nemalé sympatie.

Jak už to bývá, ve hře jsou různé typy nepřátel. Moje výtka patří těm nejstandardnějším, kteří používají střelné zbraně. Jejich muška je totiž neuvěřitelně přesná. To samotné bych jim snad ani moc nezazlíval, ale pokud z úkrytu na vteřinu s maximální opatrností vystrčíte nos (bohužel se nelze vyklánět) a jste naprosto neomylně zasaženi sprškou kulek, nemá to zrovna alespoň trocha té herní reality a působí to poněkud stresově. Ale budiž, není to nic, co by se byť s pár šrámy na těle nedalo úspěšně přežít.

Dalšími pro mnoho her nezbytnými protivníky jsou bossové, které jsou pro většinu hráčů určitou noční můrou, ovšem nutno konstatovat, že oni samozřejmě ke správné akční hře bezesporu patří. Souboje s některými nejsou zrovna nejjednodušší, o to více poněkud naštve, že ten závěrečný je ze všech realtivně nejméně složitý, zato je ale boj s ním zbytečně a neúměrně natahován a snaží se tak hráče přesvědčit, že jeho zdolání se mu sice povede, ale munice při tomto boji bude mít hodnotu zlata.

Co tedy dodat? Kromě souboje s prvním bossem, kde jsem tvrdě narazil a nemohl najít styl na jeho eliminaci, nebyly ostatní zmiňované negativy ničím, co by mi hru markantním způsobem otrávilo, takže její druhé hraní a tentokrát zcela bez cheatů jsem vnímal jako perfektní akční nářez, který jsem si užíval do posledního okamžiku a téměř se klaněl nad hochy z Monolithu, jak mohli před tolika lety vytvořit takhle dobrou řežbu.

Poctivá old-school střílečka, která jakoby z oka vypadla Kingpinu, Soldier of Furtune nebo modernějšímu F.E.A.R.u. Přestože je graficky už notně zastaralá, tak tehdy byla v tomto ohledu docela na výši a těží z něho i dnes. Především díky flexibilnosti použitého LithTech Enginu, jenž se stará o deformaci mnoha předmětů, stopy po kulkách na zdech, statické stíny postav, kvalitní modely nepřátel, podporu widescreen rozlišení, cákance krve, kouřové efekty a podobně. Koncem roku 1998 a de facto i po většinu roku následujícího, nebylo z mého pohledu graficky dokonalejší FPS.

Herně rovněž ukazuje skvělou vyváženost, kterou právě postrádal zmiňovaný F.E.A.R od stejného studia, alespoň co se týče level designu, logické návaznosti z něho vyplývající a dostatečného počtu rozmanitých nepřátel a bossů. Pozadu je Blood 2 naopak s umělou inteligencí, nicméně vojáci v maskáčích dokáží solidně potrápit i protřelé gamery. Stačí vykouknout zpoza rohu a vidí-li cizí objekt, hned bez rozmýšlení střílí. Neplatí to sice vždy a kolikrát jdou sejmout po pár loadech levou zadní, ale tam kde jim chybí uvažovaní, mají nastaveny hitpointy zranitelnosti, usmrcenosti na pokročilé úrovni a s neprůstřelnou vestou tak i něco vydrží, stejně jako do půl těla svlečení zombíci ohánějící se nožem.

Spolu s variabilitou jednotlivých úrovní a dostatečnou zásobou zbraní, je umožněn dobrý pocit ze hry, nepostrádající atmosféru výše zmíněných, ale i řady jiných, dobových FPS. Při hraní mi občas na obličeji přistála jakási obdoba facehuggera nebo heardcraba. Z perfektních a osvěžujících vychytávek, lze zmínit např. srdce doplňující životy, čemuž se nelze divit, když je hlavním hrdinou nemrtvý Caleb. Dále Voodoo panenku sloužící jako zbraň, možnost použít několik věcí z inventáře, všechny postupně vlastněné zbraně, zobrazitelné na obrazovce spolu se stylovým rámečkem informujícím o aktuálních instrukcích, lze je ale ignorovat, a výsledný interface s HUDem tak je po stranách obrazovky originální, hře dodávající na unikátnosti. Hlavně to zavírání a otevírání nápovědy se mi moc líbilo.

Nicméně, i přes spoustu kladů má Blood 2 různé nedomyšlenosti nebo bugy, které akorát naštvou. Např. mrtvá těla nepřátel se vždy po loadingu znovu sesunou k zemi, místo aby na ní trvale ležela. Lze tomu ale předcházet rozsekáním jejich bezvládných těl na kousky. V případě uložení pozice u některého z protivníků nebo bossů se stává, že útočí i poté, kdy hráč znovu nahraje pozici z okamžiku, která předtím těsně předcházela chvíli, v níž se s nimi chystal pustit do boje. Protože hra si už po opětovném loadingu pamatuje proběhlý souboj a oni tak útočí, i když by ještě vůbec neměli. Což vyžaduje následně velkou opatrnost, která ale ne vždy vyjde a je tak nutné některé úseky znovu opakovat. Poslední, co stojí z potíží za zmínku, je časté padání hry s chybou "Client MFC Application". Projevuje se zejména na widescreen rozlišeních, jediné funkční a širokoúhlé bylo v mém případě 1360x768, těch normálních s poměrem stran 4:3 se ta chyba netýkala. Nebylo ale výjimkou její vyskytování i při pár loadinzích nebo vyhrocených soubojích.

I přes výše zmíněné jsem se dobře bavil, jako před lety a ačkoli mě pár bossů dalo zabrat, nebo se mi nevyhnuly některé zákysy a chyby, nemám tomuto počinu od Monolithu nic za zlé. Je totiž názornou ukázkou toho, jako má vypadat dobře zvládnutá first-person akce.

Blood 2 byl jeden z mých dávných restů. Poprvé jsem ho rozehrál někdy v roce 2000. Hru jsem nedohrál, protože mi tehdy došly náboje. Hra mi připadala dost těžká, a neměl jsem vůli jí dokončit. Kdybych věděl, jak už jsem byl daleko..

Nedávno jsem si řekl, že už jsem po propaření spousty akcí snad konečně dozrál a hru jsem rozjel nanovo. Obtížnost jsem si nastavil na střední, a musím říct, že hra je pořád těžká. Na první pohled se to nemusí zdát, ale zkuste si po dohrání zpočítat, kolikrát jste asi tak zařvali. Holt, tlačítka save a load jsou všemocné. Využíval jsem je často, protože zvlášť ke konci hry se stává, že vykouknete zpoza zdi, a než se rozkoukáte, dostanete dvě rychlé rány odstřelovačkou a load. O pijavicích, lepících se na k ksicht, či skoro nesmrtelných obrů ani nemluvě.

Naštěstí, nebo bohužel se to dá obejít. Umělá inteligence je tak blbá, že zvlášť větší nepřátelé mají tendenci buďto úplně stuhnout, jít proti zdi nebo střílet do zdi, místo toho, aby jí obešli. Vám stačí okrytá polovina těla. Vzít si zbraň s dobíjejícím se střelivem, zatížit myšítko, třeba botou a jít se vyčůrat. U vojáčků zase stačí vystrčit na chvilku čumák zpoza zdi, přezbrojit na dvě upilované brokovnice a čekat, až si přijdou pro smrt. Dělat to ale nemusíte, pak hra chytne ty správné grády a u spoustů přestřelek vře adrenalin v krvi.

Technická stránka je celkově na mizerné úrovni. Výbuchy se prolínají zdí, často vypadává obraz v menu, nebo hra úplně spadne. To ani nemluvím o tom, že jsem si musel hrát alespoň půl hodiny s grafickým nastavením abych hru vůbec spustil.

Pokud tohle vydržíte, odmění se Vám hra poctivou akci ze staré školy, plná vtipného, černého humoru. Ve které neexistují zásobníky. Mimochodem, zbraně jsou slušně vyvážené. Na každý druh protivníka se hodí něco jiného. Nepřátel je docela slušný počet druhů. Bossové jsou docela tuzý (pokud nevyužijete výše popsanou taktiku). U hry jsem se slušně bavil, i když kvůli délce, ne zas tak dlouho.

Výborná záležitost, bohužel z mého pohledu postrádá atmosféru prvního dílu, ta je sice stále temná a tajemná, ale změna prostředí do modernějšího hávu dle mého trochu ubírá na atmosféře prvního dílu kde katedrály, hřbitovy, sklepení plné zombií a další a další ulítlé lokace dodávaly na atmosféře. Grafika mě tehdy hodně uchvátila, byla to špička a my jen koukali jak je to pěkné a jak se to pěkně trhá : ) Hned úvodní jatka v metru naznačují, že o krev nebude nouze, zbraně jsou parádně zpracovaný a jejich hodně, nepřátel neni moc, ale vojáci jsou výborní, nejvíce jsem baštil jatka v muzeu s dvěma uzinami. Nejvíce mě vždycky dostávaly zvuky a hudba, parádně to doplňovalo atmosféru a některé hudební motivy maji grády. Caleb má pořád dobrý hlášky.

Celkově to už ale není takový Blood v atmosféře jakou známe z prvního dílu.

Já vám nevím. Nikdy jsem se nedostal dál, než za první asi hodinu hraní. Nevím, co jsem to měl za verzi, něco s ní asi bylo špatně. Nebylo pak už kam jít, návody mluvili o něčem úplně jiném... a tak jsem jen lítal všude možně s procházením zdí a střílel nepřátele s nakódovanými zbraněmi. Jenomže z nějaké důvodu to byla DĚSNÁ zábava.