Amnesia: Justine

Justine se může na první pohled zdát být dosti extrémní záležitostí. Platí tu stejná pravidla, jako v The Dark Descent, tedy že při setkání s monstrem se nemůžete bránit, pouze utéct či se schovat, jenže zde navíc po smrti opravdu končíte a možnost hru uložit je vám odepřena. To je samo o sobě celkem silná káva, když vezmu v potaz, že původní Amnesii jsem hrál v krátkých úsecích, protože jsem se zkrátka tolik bál.

Nicméně, jak by řekl agent Cooper z Twin Peaks: "Nic není tak hrozné, když z toho dokážete odstranit strach." V podstatě se jedná o celkem krátkou procházku po blíže nespecifikovaném sklepení patřící jedné zvrhlé duši, ve kterém ovšem nezůstanete sami. Při svém útěku vám bude společnost dělat Justine prostřednictvím svých gramofonových nahrávek, několik obětí její hry, jejichž životy můžete uchránit před příšernou smrtí, a samozřejmě také hrstka monster, jenž vám budou často v patách.

Z herního hlediska se dá říct, že autoři zde vsadili spíše na adrenalin a strach než na nějaké logické problémy, byť tu na ně také narazíte, ale jejich řešení je zpravidla triviální. Monstra vám budou za krk dýchat častěji, než by bylo příjemné a předpokládám, že ze všeho nejvíc budete bojovat právě s oním, alespoň pro mě typickým, nutkáním hru vypnout a dalších děsivých 5 minut si nechat na další herní seanci. A v tomto, řekl bych, hra exceluje. Ovšem tvrzení, že hra zabere circa 2 hodiny času, se mi zdá poněkud nadnesené. Osobně bych to odhadl na necelou hodinu, a to je také důvod, proč se dle mě Justine nemůže řadit mezi ty nejvíc hardcore horrorové záležitosti. Všechno je to za vámi dřív, než pomalu začnete přicházet o rozum, což je sice na jednu stranu úleva, na druhou stranu to nechává prostor pro větší výzvy.

Za zmínku stojí ještě snad konec samotný, kdy se příběh ukáže být přece jenom o něco zajímavější, než se zpočátku jevil. Hlavní postavou hry, stejně jako prznitelkou vězňů v téhle kobce, je právě jedna postava - Justine (i když to těžko považovat až za takové překvapení, jelikož je často slyšet ženské zvuky při různých pohybech). Ta je evidentně šílená, tudíž ke konci dojde k odhalení, že monstra, která vás permanentně pronásledují, vlastně vůbec monstra nejsou. Jsou to její nápadníci a lidé, kteří se jí snaží pomoct, zatímco všechny nástrahy a mučící nástroje, na které narazíte, vlastně nachystala ona pro sebe samou.

Hra nelže, když na začátku tvrdí, že tentokrát to bude zkouška charakteru. Ovšem netřeba propadat panice, není to až taková noční můra, jak by se mohlo zdát.